prchavost okamžiků, které nelze dále krájet a dělit, prostoupit za ně
nelze je zastavit, uchopit
vždy jsou viděny jen zběžně, nekompletně, nepozorně, úkosem
utíkají už v dané chvíli, kdy jsou
jakoby deleuzovská síť povrchů, rozbíhání do všech stran a směrů
ale stále dopředu, šipka času
okamžiky jsou hladké, beze švů a bez rubu, bez tloušťky
je v tom svoboda, lehkost, volnost, zářivý jas neohraničenosti: život bez morálního řádu, poslední slast "posledního člověka" a post-křesťanského nihilisty Batailleho?
událsoti ubíhají, nelze je uchopit, zastavit, definovat, plně registrovat
jsou neprostupné, neprůhledné, a přece až banálně jasné, bezprostřední, lehké a jemné...jejich tíže spočívá právě v jejich lehkosti, v tom, že nemají hloubku, dno, tloušťku, další rozměr nebo rub...snad jen hukot atomů pod nimi...
vytváří heterogenní neprostupnou směs-obraz, beze švů, nelze jím projít, prostoupit za ně
jsou vodnaté, ubíhají a utíkají
jsou jasné a zářící, dějí se bez toho, že bys chtěl, strhávají tě
jak Deleuze říká: bezprostředně je přítomná neprostupnost, neprůhlednost jejich bezprostřednosti, jejich volné vznášející se zářící Pomíjivosti
zběsilé dění, chladné a neosobní, snad mechanické?
povrchy odkazují jeden k druhému: lesknoucí se povrchy zrcadle či spíše skel v okenních tabulích, nemají tloušťku
deleuzovské nekonečné rychlosti míhající se v jejich konfiguracích, mezi kterými dochází ke směně
ale lze uchopit rychlost pomíjivosti? intuicí či i deleuovským pojmem, který chce zachytit nekonečné pohyby a zprostředkování mezi zářícími jasnými body? není to jen klam?
není deleuzovská idea události zase jen pseudo-dynamismem?
Deleuze nechce odvozovat diferenci z identity:
diference není protiklad
není to negace identity
není to diference mezi sebe-identickými věcmi
je to čistá mnohost, proměnlivost dějícího se heterogenního univerza
zruší-li ale identitu věcí, zruší i skutečnou diferenci mezi nimi a vznikne monismus
musí zachovat alespoň pomíjivou identitu, což nenápadně udělal v přechodných singularitách a intenzitách, v nekonečných pohybech, přechodných událostech
ale co ta jeho oblast virtuálna, kde události = účinky = smysly výpovědí, výpověďmi vyjadřované (exprese) = slovesa = infinitivy = účinky věcí na povrchu věcí a stavů věcí skutečně jsou/insistují/subsistují?
v reálnu se jen aktualizují a kontra-aktualizují současně, vytváří kvazi-kauzální řád kvazipříčin
rozpojil kauzalitu:
řád příčin = řád věcí a stavů věcí (substativa, adjektiva)
řád účinků = řád událostí, které jsou kvazipřčinami (slovesa, infinitivy)
ontologie zase z pozice odstupu, abstrakce, ve virtualitě
ale virtualita je zase převlečený platonismus: krása a dokonalost zářící a jasné události se nikdy plně neaktualizuje...
místo idejí statických věcí u platóna jsou zde ideje nekonečně se dějících událostí, které nejsou mimo čas jako u platóna, ale jsou mimo diktát přítomnosti (kde je řád příčin, tedy věci a jejich stavy) roztaženy v minulosti a budoucnosti...
pořád zde má onen stoický ODSTUP od světa, z něhož formuluje ontologii
nejde formulovat ontologii víc pomocí zaujaté, zaangažované, odstupem neoslabené a nevykastrované nietzscheovské vůle, z heideggerovského Dasein?
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!