zahrnuji sebe? Ne, jen své "jméno", tedy dojde k identifikaci s jménem "já, ego, vlastní jméno", dále se identifikuji s atributy, které "já" připisuji.
jak došlo k nalezené metapozice? byla reifikována jako vnější objekt, pak o ní mohlo být vypovídáno další, predikovány ji atributy.
zajímavý je právě akt onoho zvnějšnění, sebe-zvnějšnění, kdy z procesů, kterými jsem, které žiji, zpětně dělám vnější objekty, o kterých mohu mluvit: mluvím tak o svém smutku jako o vnějším objektu, takže se odosobním, odtrhnu se od něj, zvnějšním ho.
Při sebereflexi se jeví, že podobně zvnějším sám sebe, a pak o sobě mluvím jako o vnějším objektu. je to však iluze, dojde spíše k zvějšnění mé části. Tím odpadá problém nekonečné reflexe německého idealismu neumožňující nakonec vědomí, protože to se do nekonečna odsouvá vždy na vyšší, meta -, úroveň, a tak idealismus mohl ztotožnit já-subjekt s já-objektem pouze v pre-reflexivní absolutní bezprostřední jednotě např. fichtovského "sebe-kladení"
idealismus si všiml toho, že subjekt, tedy reflektující já, je jiný než objekt, tedy reflektované já, takže v "já" dochází k rozpadu na dvě části, které neuměl spojit aktem reflektování, ale postuloval jejich jednotu jako všechno předcházející (současně jejich rozpor vysvětloval vnitřním rozporem, vnitřními vztahy, kdy absolutno je samo-sobě-jiné, protikladnost v rámci jednoty)
neuměl překročit gramatickou mezeru první a třetí osoby, v podstatě karteziánský dualismus, kdy první osobou (já-subjekt, reflektující já) je res cogitans, třetí osobou potom já-objekt, res extenza
myslím, že to je nepřekročitelná dualita jazyka, subjekt-predikátová forma vět
já v meta-pozici se ztotožňuje s já-objektem v "pozici" (tedy dualita metapozice/pozice)
my však nemusíme hledat absolutní prereflexivní jejich jednotu, jde spíše o interakci dvou systémů mozku, jejich ČÁSTEČNÉ spojení...takže platí, že reflektující a reflektované já jsou JINÉ systémy v rámci jednoho mozku, systémy kooperující a částečně se aktem "sebereflexe" propojující
idealismu dále dělalo potíže, že neuměl uchopit vědomí, teda subjektivní pól, v našem slovníku metapozici...vše totiž uchopoval přes zprostředkování, přes reifikaci/objektivizaci daného - dané poznám v jeho jinobytí, zprostředkovaně skrze jeho zvnějšnění...tedy i sebe poznám jen zprostředkovaně, skrze své sebe-zvnějšnění, své jinobytí...pak se ale nelze divit, že dojde k sebeodcizení, k propasti, rozkolu
pravda je taková, že metapozice je tím, co promlouvá, až zpětně, retrospektivní rekonstrukcí a často fiktivně, poznáváme její podobu tím, že ji na základě paměťových stop rekonstruujeme...obsah metapozice už však není ve formě metapozice, ale ve formě pozice, tedy ve formě vnějšího objektu...
"Já jsem X" = aktuální obsah metapozice se ztotožňuje s aktuálním obsahem pozice
proces mající formu metapozice (tedy její momentální, neustále se měnící obsah) je v době svého průběhu (trvání, přetrvávání, dynamická změna, ale snad i "roztažená přítomnost" daného stavu) je vždy nereflektovaný, ale žitý, prožívaný, poci´tovaný, zakoušený v kontinuu kvalitativního prožívání, a až zpětně reifikovaný
metapozice je samotným stanovištěm, odkud řeč mluví, je to snad forma řeča sama, základní jazyková forma
problémem je, zda metapozice není jen jazykový konstrukt, zda je v řeči neustále přítomná, dále to, zda existuje jen jediný typ metapozice nebo jich je víc, zda může být metapozice bez subjektu, bez memu "ego", bez zakotvení v subjektivním naladění, emocionálním pozadí organismu
mnohdy se zdá, že metapozice je opravdu dosti od-osobněná, a-subjektivní, jd eo neosobní řeč, která se vede: z metapozice, ale bez subjektu
je však metapozice trvalou formou řeči? lze mluvit i bez ní? znamená metapozice vždy "uvědomění"? a není celé vědomí jen efektem metapozice či dokonce metapozicí samotnou?
metapozice je to, že řeč je o nečem, hovoří o něčem, referuje k něčemu...tedy reference, denotace, intencionalita n-řádů...
sebe-pohled předpokládá, že a) jsem b) vím, že jsem c) mohu hledáním (koncentrací, hloubáním) sebe sama nalézt, objevit své vlastnosti
reference: X referuje na Y
metapozice X mluví o Y
sebereflexivní metapozice: X mluví o Y a tvrdí: X = Y...já se zde ztotožňuji s něčím mi vnějším, s vnějším objektem, údajně s mým obrazem, dvojníkem, kopií, která však není subjektem jako já (není z první osoby), ale je formulována z perspektivy třetí osoby
jak můžu sebou hledat sebe, sebou popisovat sebe, sebou zpochybňovat sebe, mluvit k sobě samému?
jen neúplně, jde o části "já", o systémy v jednom mozku spolu interagující
a co sebe-proměna, foucaultovské stát se jiným, vystoupit ze sebe?
dle Hofstadtera:
a) tato tendence musí být v systému vždy už předem předepsaná
b) systém neopouští sebe, ale ruší jeden podsystém ve prospěch jiného, třeba širšího, identifikuje se s jinou, třeba volnější identitou)
c) musí zde být proměnou nezasažená báze, která ji přísně determinuje
d) i kdyby se systém měnil jako celek, nemůže se při tom destruovat: čím více se destruuje, tím méně je další destrukce schopen (autoreferenčí paradox LŽU, relativismus, skepse, sebe-vyvracení)
problém pravidel...potřebují zdůvodnění, ty potřebují své důkazy a takto do nekonečna...Hofstadter správně připomíná, že to vše se děje na mikrobázi mozku, která nefuguje podle logických algoritmů, ale spíše je zakládá, umožňuje, sama nepodléhá systému logického zdůvodňování, nekončí tedy v nekonečném regresu, ale její povaha/přirozenost vytváří základ, který už se nezdůvodňuje, podle kterého systém jednoduše funguje, např. zákon sporu...když se zeptáme, proč platí, odpovědět neumíme, ale jeho platnost shledáváme jako evidentní
problém nekonečné reflexe německého idealismu: v hierarchii meta-pozic, nebo na sebe vzájemně neaplikovatelných (aby se vyhl autoreferečnímu paradoxu) Russellovských typů typů stoupáme jakoby do nekonečna, ale jsme stále v duálním cyklu/kruhu metapozice/pozice, jen vždy nějaký prvek z metapozice klesne do pozice atd. do nekonečna: tedy iluze výstupu výše je jen točením se v kruhu!
k tomu Hofstadter, Douglas: I am a Strange Loop, Bacis Books, New York, 2007, s. 102:
dojem pohybu vzhůru v hierarchii..postupný posun vzhůru vede pouze k uzavřenému cyklu...zpětnovazebný vztah, podivná smyčka
ale tady je to trochu jinak: spíše obsah pozice bobtná, zahrnuje stále více obsahů, které předtím byli na meta-pozici
lze ale obsah metapozice plně abstrahovat od její formy a udělat z ní obsah pozice a vtisknout mu formu pouhé pozice, tedy jakoby vnějšího objektu? to je středobod problému německého idealismu, jeho snahy dojít k sebe-poznání i k poznání vůbec skrze zprostředkování...to je středobod i problému karteziánského dualismu a nemožnosti interakce "nezávislých" substancí
--
metapozice je však jakoby často čistá, opravdu odosobněným čistým duchem bez vlastností, jediným jejím obsahem je totální soustředění se na obsah pozice, abstrahuje tzv. od sebe, od svých "akcidentálií", stává se tzv. nezaujatým objektivním pozorovatelem bez vlastností a emocí...jediným jejím emočním obsahem/naladěním je právě onen odstup, distance od objektu, jeho nezaujatá analýza...
onen odstup, distance je právě to, co vytváří dualitu metapozice a pozice!
metapozice vypráví o něčem, co je od ní odděleno, co je jí vnější, jakoby z nadhledu, odstupu...sama je jen čistou formou nezaujatého odstupu
Heidegger se snaží pracovat opačně, snaží se s objektem totálně ztotožnit, stát se jím prožít si ho zevnitř, naplnit se jeho obsahem až po okraj
není to však totéž? pokaždé se snažíme nepřimíchávat do analýzy své vlastnosti! ale Gadamer a Žižek naopak říkají, že bez vlastní zaujatosti by bylo poznání nemožné...
dualita však zůstává u všech tří pozic, ať už se od objektu distancujeme, ztotožníme se s ním nebo říkáme, že ho vždy vidíme přes sebe, jsme tu pořád my a on, je tu ona propsat...i při onom ztotožnění jsme tu byli před ním dva a po něm, abychom vydali zprávu, se zase oddělujeme
ale ono heideggerovské ztotožnění je nejzajímavější: nechat mluvit věci samy skrze řeč, kterou neužíváme, ale jsme jí..a věci samy od řeči také nejsou oddělené...
vše by pak mohlo být jediným textem, dobře, ale nebyly by tu stále znaky, které mluví o jiných znacích? nebyl by zde onen vztah, kdy v sobě znak zahrnuje jiné znaky? a právě toto je vynořením se metastruktury...
kontinuita řeči je právě v tom, že nová věta či odstavec nějak navazuje na předešlé, tedy je v sobě implicitně zahrnuje, aby je rozvinul, zpochybnil, vyvrátil...
--
nakolik v nekonečné reflexi stoupáme vzhůru, a nakolik se točíme v kruhu?
zčásti obojí...duální forma metapozice/pozice zůstává zachována, pozice však obsahově bobtná (viz výše)
--
sídlí ego vždy v metapozici, nebo někdy i v pozici? je tedy ego vždy apercepcí, nebo někdy i percepcí?
--
když se metapozice identifikuje s něčím vnějším, její podstata (niternost, nereflektovaný pocit prožívání) uniká
současný obsah formy metapozice se na stanovišti/formě metapozice identifukuje s předchozím obsahem form,y metapozice, který nyní myslí už ve formě "pozice" !!!..duální forma zůstává, dokud nedojde k totálnímu ztotožnění, to už však pak není reflexe a myšlení, ale pouhý pocit, bytí...idealisté mluví o pre-reflexivní jednotě, která je dosažena opět "intelektuálním názorem" nebo spíše absolutním sebeprůnikem ducha, totálním ztotožnění se, kdy si uvědomíme, že rozpory, vztahy, negace, diference nejsou vnějšími, ale vnitřními, že rozpor je v srdci reality, která je přesto - nebo možná právě proto (?) - jednotná, ale současně dynamická, měnící se, snad vyvíjející se (nepřípustná teleologie?)
Schelling: vědomí vzniká návratem sama k sobě
chápu se jako celistvá živá jednota, silové pole, ohnisko, bod, střed, vnitřní síla
co je oním sebe-zpředmětněním? výstupem ze sebe a opětovným návratem do sebe...cyklické pulzování, střídání
stálá a prázdná forma metapozice vyvolává iluzi stálého a obsahově velmi bohatého subjektu, protože se ztotožňuje s různými obsahy, také se svými minulými stavy
jaký je obsah metapozice? není to vždy jen prázdná forma? zdá se, že jejím obsahem jsou různá emoční naladění, různé touhy, zaujatosti
není má úvaha chybná už ve svém jádru? nesubstancializoval, nereifikoval jsem nějaký aspekt jazyka jako údajnou trvalou formu, jako onu metapozici?
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!