ideologie

Ideologie nebere jinou ideologii nikdy vážně, dívá se na ní svrchu, ty na scientistu, já na křesťana. Nechce a/nebo neumí se do jiné ideologie vžít, přijmout ji. Ideologie však háže háčky, althusserovské "ideologické výzvy", na které někdy subjekt odpovídá, např. tehdy, když v něm ideologie předem vzbudí touhu, kterou pak zase naplní (a tak ho dostane). 

Když soudím jinou ideologii, vlastně předpokládám, že oba sdílíme stejnou bazální racionalitu, a pak nedokážu ani pochopit, že druhý věří takové "blbosti". Nechápu, že zevnitř ideologie je svět (a pak celé myšlení ho zachycující) úplně jiný než zevnitř mojí ideologie.

Zajímavý je okamžik volby, kdy člověk nějakou ideologii přijímá. A možná to není okamžik, ale proces, a možná to není volba, ale nutnost, a možná ji ani nepřijímá, ale pasivně se na ni účastní, byla mu dána.

Ideologie je vždy spjata s bazálními intuicemi vydávajícími se za zdravý rozum a nereflektujícími svou podmíněnost. Tento můj názor je však zase jen součástí jedné z her, která se vydává za univerzální pravdu.

Já se pokouším - seč mi má omezenost dovoluje - se do Vašeho stylu, do Vaší životní formy vžít, vidět ji nikoliv svrchu, ale zevnitř. Vy si asi myslíte, že už jste můj styl poznal, a tak není třeba se jím dále zabývat.

Nakolik však sám uznávám možnost, že platí spíše Vaše pozice? Myslím, že si to dokážu trošku představit, nemám s tím problém, naopak, Váš postoj je mi příjemný, spíše se obávám, že to tak není, ač bych to chtěl: má nevíra pramení z mých materialistických intuic, které však nemám dobře dokázané, ale (zatím) nejsem schopen jim nevěřit.

je tu problém "nezávislého stanoviště", ze kterého, jak jsme se domnívali, odlišně až protikladně nejprve mluvil on, pak já a nakonec ty...toto stanoviště ve filozofii musí dodržovat zákon sporu definující i to, co je a není smysluplné, možné, myslitelné...opustíme-li však filozofickou hru, zákon sporu zmizí s ní...rozum stojí jen na sobě samém nebo-li na vodě, nejde však proti němu jím samotným argumentovat, lze však tu hru opustit...stačí jít chytat ryby...je možné chápat rozum jen jako jednu z mnoha aktivit, jednu z mnoha životních forem či stylů lidského jednání...

Lze smysluplně říkat, že "nějaká nestranná pozice nejspíš NEEXISTUJE"? Lze vidět pluralitu životních forem a jazykových her s rozličnými pravidly, funkcemi, účely, systémy reference, denotace, korespondence, koherence,...Každá z nich má tendenci univerzalizovat svoji platnost, postavit se do nezávislé pozice. Dělá to pozdní i raný LW, dělá to relativismus Tvou větou nastíněný, dělá to skepticismus privilegující nedokázaně jako hlavní aktivitu i hodnotu právě proces nekonečného zpochybňování a nekonečné reflexe. Dělá to i tato má úvaha. Každá věta v sobě nese implicitně tuto formu: "Jsem pravdivá, to, co říkám, je absolutní pravda." V každé větě si hrajeme na Boha. Proti této aroganci stojí ještě postoj pokory, skromnosti: nevím, jak to je, možná, že se mýlím, možná, že druzí jsou dál, možná jsem hodně zaujatý, a myslím to doopravdy, nejen jako auto-imunizační hru mající ukázat, jak až moc reflektuji vlastní pozici a že jsem tedy nejchytřejší a nejpravdivější ze všech.