Blackmoreová říká, že ho máme, ale nic nedělá, jen pozoruje
to je chybná úvaha, vrací se karteziánský subjekt, jen bez kauzální síly
ale není na ní něco přeci jen správného? v subjektu je hlavně odstup, distance, meta-úroveň, možnost oddělit se od situace, pojmout ji jako vnější objekt, který je pode mnou (prostorové metafory jsou v problému meta-reflexe, tedy hierarchie typů, Russellovy teorie typů nejčastější)
nadhled, to, co jsem byl, je náhle pode mnou jako vnější objekt
od X k X(X)...a dále k X(X(X))...potenciálně do nekonečna
podobně při sebereflexi: od Já k Já(Já)...a podobně dál
na tom je něco velmi důležitého
takto se strukturuje jazyk
nepřesná analogie se subjekt-predikátovou formou: subjekt je nad predikátem, je v meta-pozici
"subjekt" a meta-úrovně jsou tedy pro řeč zásadní, je to místo, ze kterého se mluví, odkud se hlásá pravda (protože v dané meta-úrovni je vždy přesvědčení, že tady je konec hierarchie a tedy definitivní nadhled/přehled o všem, co je pod ní, i když toto přesvědčení může být meta-meta-úrovní za chvíli překonáno)
ovšem "subjekt" může být jen jméno: jen neosobní proces, který si neuvědomuje sebe, ale jeho smyslem je reference k objektu pod ním, o kterém mluví
řeč vždy mluví "o nečem", o referentu, má tedy dvojnou strukturu referující-referent
jakoby meta-pozice byla bez sebeuvědomění, jejím jediným smyslem by bylo poukázat na referent a zahrnout ho v sobě jako objekt...meta-meta-pozice to samé dělá s meta-pozicí, postupně se takto v řetězci balí do sebe stále více znaků
a opět ona dvojnost: subjekt-predikát, subjekt-objekt, referující-referent, metapozice-pozice
smyslem, který je uvědomován, je vždy to druhé, to první je neuvědomělý referenční bod, místo, ze kterého řeč vychází, podmínka možnosti řeči, která jí dává garanci i jednotu
metapozice pak samu sebe uchopí v meta-metakroku
a tento přechod, skok je důležitý, je to právě ono vytvoření distance od sebe sama, sebezvnějšnění, "jinobytí" hegelovského ducha, objektivace
jak k tomuto kroku dochází? kdo ho dělá? znak referuje k jiným znakům (nebo věcem), poukazuje na jiné, sám se tedy stane jiným a je na něho poukazováno...představuji si to tak, že se posune jen o políčko dále, z pozice referujícího skokově přejde na pozicí referentu...a až tehdy získá smysl, který dává svému referujícímu, který na něj poukazuje...to té doby byl nesmyslným a na jiný znak poukazujícím referujícím, pouhou "rukou/šipkou, ukazující na jiný znak"
( ještě jednou: řeč referuje, smysl znaku je vždy v jiném znaku nebo věci, které jsou referentem...smysl znaku je vždy v jiném, v objektu, na který se odkazuje...to, co bylo referujícím se náhle může stát referentem, znak tak přechází z pozice referujícího do pozice referenta)
máme tedy v mysli/jazyce tyto dvě základní pozice, jde o formy, které pojímají různé znaky, samy však zůstávají beze změn
znak koluje, může nabývat obou forem
zajímavý je však onen pohyb vzhůru, po meta-schodišti výše a výše...přitom však v rámci těch dvou forem zůstává vše stejné, jen znaky za sebou nesou stále delší řetězec jiných znaků: X(X(X(X)))....
tedy intencionality n-řádů (on ví, že ona je přesvědčena, že Tom se bojí, že Jim...)...znaky se takto spojují velmi zajímavě, kdy např. znak "Tom" musíme myslet současně jako subjekt (tedy v meta-pozici vůči jeho strachu) a jako objekt subjektu "ona" v metapozici, který je objektem subjektu "on" v meta-meta-pozici
nakolik je však ztotožnění subjekt/predikát s distinkcí metapozice/pozice nepřesné?
zajímavé je i toto: "Já vím, že ty se mě bojíš, ačkoliv já tě miluji, a předpokládám, že o mojí lásce nevíš"...znaky referují na sebe navzájem a střídají se v pozicích subjekt/objekt, vzájemně si vyměňují místa ve formě matapozice/pozice...místo, odkud se mluví, však zůstává na nejvyšší pozici jako subjekt ("Já" vím...), i když je současně - ale vždy jen sekundárně - subjekt zmiňován i jako objekt (ty se MĚ bojíš)
ale tato jednota subjektu jakožto subjektu a subjektu jakožto objektu je zajímavá, došlo k propojení (ztotožnění) znaku "Já" se znakem "mě", referující znak JÁ tak získal svůj smysl od svého referentu MĚ
hierarchie jde stále nahoru, k vyšším meta-pozicím, jde jít i dolů? ano, jde o "pád do nevědomí", o zapomínání:
a) vím, že se bojím to říct
b) bojím se to říct
c) ach, nic vám neřeknu!
podstatné zde je to, že duální povaha referující-referent se nemění, jen se víc znaků spojí dohromady, zůstávají však stále dvě formy, kam se vkládají
lze myslet i jinak, třeba trojičně?
relační logika není ten případ: vždyť "A ve vztahu k B" je jen iluzí trojičnosti, ačkoliv zajímavé tu je, že nelze rozhodnout, co je subjektem:
a) A, které je ve vztahu s B (vztah s B je objektem)
b) B, které je ve vztahu s A (vztah s A je objektem)
c) vztah, který spojuje A s B (A a B jsou objekty)
d) A a B, které jsou spolu ve vztahu (vztah je objektem)
- nejde tedy přeci jen o jisté překonání, když daná věta v sobě nerozhodnutelně zahrnuje čtyři subjekt-predikátové soudy? a je tu redukce na subjekt-predikátovou formu vůbec na místě? myslím, že nakonec ano, protože chceme-li si smysl věty představit, volíme jeden z těchto čtyř soudů...avšak k představě snad postačuje jen prostorový obraz "A---B", který tu před námi stojí jako objekt, chceme-li se však zahloubat nad jeho smyslem, vytrhneme některý z jeho prvků do pozice subjektu...
a není tato dvojnost omylem? je tu přeci bytostná jednota referujícího a referentu: smyslem referujícího je referent, referující je šipka k němu mířící, znaky tak odkazují k jiným znakům a tímto jsou s nimi ve spojení...co je však oním smyslem, který je uvědomován? jak to probíhá, co je ono uvědomění referentu skrze referujícího, tedy skrze znak, který je jeho jménem, označuje ho, jmenuje?...není celé vědomí nakonec právě jen jmenováním, ukazováním něčeho (referentu) skrze médium vědomí, skrze referující?
bylo však potřeba všemu tomuto řetězení dát jednotnou půdu, vynalezl se tedy subjekt, o kterém se mluví zase jen tehdy, je-li v objektové pozici, a jedině tehdy může být myšlen
vezměme dvě věty:
a) "Já vím X"
b) "Já vím, že jsem X"
v první větě je JÁ pouhým indexem, místem promluvy, odkud promluva vychází, její situovaností
v druhé větě získá referující JÁ svůj smysl ze svého referentu X
je snad v první větě JÁ také referujícím? snad ano, referuje implicitně právě na místo, odkud promluva vychází (hlas, tělo, místo, odkud se píše)
jak mohlo dojít k iluzi jáství/subjektu?
všechny věty v rámci jednoho těla jsou vyslovovány jakoby z jediného místa, z jediné skutečné meta-pozice, to jim dává jednotu a snahu o ni, snahu o konzistenci, sjednocování
toto místo bylo pojmenováno JÁ, které referuje implicitně vždy k tomuto místu
je to totalizující pojem přehlížející a opravující nekonzistence v řadě věd, které z tohoto místa už vyšly
promluva se skrze tento pojem JÁ individualizuje, vztahuje k sjednocujícímu bodu, základnímu referenčnímu bodu
co je však skutečným referentem znaku JÁ?
tento znak se ztotožňuje s různými referenty: subjekt, duše, osobnost, tělo,...
víme však, že je to jistě místo, odkud promluva promlouvá, odkud vychází
abychom neupadli do Dennettem pojmenované iluze karteziánského divadla: to místo nemusí být jediné a přetrvávající, ačkoliv máme sklon je za takové pokládat
tento sklon má jasný důvod: všechny věty hovoří JAKO BY z této jediné pozice, z meta/pozice referujícího, která sama se nemění, je to totiž prázdná forma, kterou (viz výše), mohou zaujmout i znaky, které předtím byly v druhé formě referentu
je tato forma sama statická, pořád stejná nebo jich je víc, či se mění?
tuto formu vytváří sama duální struktura diskurzu, otázkou je, zda ona restrukturalizovala naše mozky, nebo už nasedla na přednastavené biologické komponenty (např. na defaultní neboli implicitní funkční systém mozku) nebo je dokonce jejich produktem...zřejmě tam došlo ke koevoluci, interakci
iluze jediného místa (jediného karteziánského divadla, odkud se mluví, kde se mluví a které přetrvává jediné a stále stejné) pomáhá systém vět a různých jejich poukazů v meta-úrovních usouvztažnit, dává jim jednotu, konzistnenci...skvělý postřeh Kantův (trancendentální jednota apercepce, předstva "ego cogito" doprovázející každou z představ, a tak je sdružující do jediného systému)
iluze jediného místa tak do jisté míry jediné místo vytváří, alespoň přechodně jakožto přechodné jednoty, systémy, teorie, sítě přesvědčení, světonázory, úhly pohledu, perspektivy, místa, odkud se zaujímá stanovisko
dochází tak k tvorbě přechodných jednot...není těmito přechodnými jednotami právě subjekt sám?
a co jeho schopnost se z vlastní identity vymanit, zaujmout vůči ní distanc? dojde jednoduše k tomu, že místo, odkud se mluví, tedy základní referující, se přesune na políčko/formu referenta, je nahrazeno meta-referujícím, který je doposud prázdným, bez-vědomým, jen poukazujícím na svůj referent a mající svůj smysl z něho
jak však dochází k tomuto přeskoku? je v tom síla vůle subjektu, jeho svoboda, autonomie? schopnost distancovat se od kontextu i od sebe, zaujmout nadhled? myslím, že spíš může jít o mechanický proces vlastní rozvoji řeči samotné...řeč je VŽDY jakoby v pozici nadhledu, vždy ukazuje na jiné, jakoby pod sebe, na svůj objekt...pozice distance je jí vlastní, subjekt pak je místem, ze kterého je distance prováděna, je pojmenováním tohoto místa
tomuto mechanickému procesu jsme postupně začali dávat různé predikáty a hledat jeho příčiny v místu, které nazýváme subjekt, tedy v statické prázdné formě meta-pozice, tvrdili jsme, že ona má "vůli", ona má schopnost, sílu, autonomii...přitom snad došlo jen k tomuto:
metapozice(A)-pozice(B)...přeskok: metapozice(C)-pozice(A)
v sebereflexivní identifikaci se snažíme ztotožnit A s C, protože víme, že A bylo na pozici, na níž je nyní C...iluze je způsobena tím, že sama pozice (prázdná forma) se nemění, avšak to, co jí zaujímá (její obsah) je jiné...
dojde tak k rozpadu na Já-subjekt a Já-objekt a snaze po jejich zpětném ztotožnění
a navíc, jelikož samo A, když bylo v pozici metapozice, nemělo žádný smysl, kromě svého referentu, není obtížné ho nyní prohlásit za totožné s C, které v současné chvíli (na pozici metapozice) opět nemá žádný jiný smysl, než právě svůj referent (jímž je nyní právě A)
přece se však zdá, že ona metapozice je nadána jakousi řídící silou vůle, že není pouhým pozorovatelem, resp. prázdnou formou pozorovatele, která nemá žádné jiné schopnosti než-li pozorovat neboli být místem, odkud řeč pramení...nakolik je nadhled metapozice spojený s tím, že z ní pramení řeč?
lze to myslet čistě mechanicky, tzv. "nadhled pozorovatele" může být jen nevhodnou tradiční metaforou, "vůle" pak jen tradičním vysvětlením proměn diskurzu
metafora o "nadhledu, prostorové distanci pozorovatele" vznikla ze zrakového vnímání objektů z odstupu, nejlépe z vyvýšeného místa
je zde alespoň ona metapozice? nebo je jich víc a nebo se mění? nebo je to jen nedokonalé chápání povahy jazyka a žádná metapozice jakožto prázdná forma neexistuje? nevíme, její jednota je dána především strukturou řeči, která ve všech tělech vytváří podobnou formu meta-pozice
v struktuře řeči však je
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!