někde se opakuju, někde jsem banální a nevyhnul jsem se ani psych. frázím, ale někde snad jdu do větší hloubky
slabé ego hltající sociální uznání
sociální uznání je drogou, která ale
opravdu nezažene hlubší hlad: narcisové nemají sami sebe rádi...je to ale
trans, opojení, být guruem pro skupinu lidí
touha, aby mě všichni žrali a já byl
ve středu pozornosti vychází z bolavého ega, které konečně může zazářit a být
si na okamžik JISTÉ, že je SKVĚLÉ...než se zase propadne do narcistické deprese
a sebe-nenávisti a prahne po dalším uznání, potvrzení vlastní hodnoty
narcis se děsí toho, že ho skupina zneuzná, že ji omrzí a má deprese, když není ve středu zájmu
naopak ho uznání a obdiv dokáží vyhecovat k obrovskému energickému trysku a nasazení...je tak jako na sinusovce, když ho berou, září, když neberou, je v depce a křečovitě se snaží uznání si zpět vydobít...
narcis sebe nezná - vidí se v extrémech, jako bůh nebo jako lejno, nevidí se nikdy přiměřeně
narcis hraje Dokonalého, to ho stojí mnoho sil...nikdy tak nezažil uznání od druhých ve své přirozené podobě, jen jako Dokonalý...proto se děsí, že by ho druzí v jeho přirozenosti nepřijali...sám se totiž taky nepřijímá
pro narcise jsou druzí Bohové, proto před nimi předstírá, že je Bohem on - jejich uznání je pro něj vším...
záleží mu ale na druhých nebo jen na jejich uznání? dokáže druhé šikovně využít k zesílení své reputace
není schopen lásky k sobě ani jiným...stále jen řeší svou reputaci
je vnitřně prázdný, z toho nuda, deprese, omrzelost
děsí se kritiky, sociálního zneuznání
žádné uznání od druhých narcise nikdy nepřivede k sebe-lásce, dokud ho někdo neuzná takového, jaký - podle sebe - skutečně je...tedy ne v masce dokonalosti...proto narcise mohou naplňovat intimní svazky, mohou totiž prolomit kus jeho krunýře: zažije přijetí, i když ukáže slabost, vzdá/odevzdá/vydá se druhému v objetí a sexu i se všemi svými fyzickými a duševními nedokonalostmi, a to ho uzdravuje a zbavuje trýzně...narcis pak může být na vztazích a intimitě závislý, potřebuje stále dokola toto přijetí, uznání...nedokáže pak být sám, otročí tomu druhému, lační po jeho neustálé lásce...může se stát, že časem si ale druhého sám přestane vážit, a pak ho opustí a plazí se zas za jiným, koho považuje za obdivuhodného (a proto touží po uznání od něj)
čím více si druhého váží, tím víc ho uzdravuje přijetí od něj...jenomže narcis si druhých nedokáže vážit příliš dlouho...nevidí realisticky sebe a nakonec ani druhé, vše vidí v extrémech "nejdokonalejší vs. nicka"...narcis se totiž stále srovnává, stále bojuje, soupeří, hledá nedostatky u sebe i druhých, strašně závidí silné stránky druhým...
exhibování jen narcismus zesiluje - je to sice opojná droga, ale narcis nezažije přijetí své slabosti, ale naopak ho to nutí dále hrát Dokonalého
je třeba ukázat slabost, vzdát se, odevzdat se, vydat se, otevřít se...ukázat, že jsem slabé ustrašené paranoidní dítě bojící se zneuznání od skupiny/druhého...a když zažiji přijetí i v této mé skutečné - byť zřejmě zas vyhrocené na druhou stranu (tendence narcise se glorifikovat nebo naopak démonizovat) - podobě, uzdravuje to
ale na jak dlouho to uzdraví? dva problémy:
a) přestanu si vážit těch, kteří mě uznávají v mé skutečné (tedy z narcistické perspektivy slabé, protože narcis svou skutečnou povahu považuje za podřadnou, méněcennou, slabou) podobě: kvalitní lidé by přece nemohli slabocha uznávat, jsou to tedy sami slaboši, když jim stačím, i když jsem slabý
b) zpochybním si jejich uznání, jejich kvality, své kvality a vrátím se k svému jádrovému přesvědčení, že jsem nula - toto přesvědčení je v mozku silně zažrané, je těžké ho vykořenit...musí být neustále kognitivně zpochybňováno, musí se habituovat zvyk/chování vidět se opačně...je to běh na dlouhou trať
narcis nedokáže vydržet s přesvědčením, že je nula...proto sugeruje sobě i druhým, že je bůh...a proto není schopen k sobě jít, podívat se do vlastní duše...proto když je sám, je jakoby mrtvý, prázdný, bez života, plný nudy a splínu...potřebuje uznání od druhých, to mu dává energii
narcis je jako dítě, nezná sám sebe, děsí se, že je slabochem a tak rád by se vyřval druhým na rameni, že je jen uplakánek usmrkánek maličký...a taky to snad opakovaně dělá a druhé tak k tomu zneužívá, efekt je však často jen krátkodobý
pod všemi životními úspěchy totiž stále vězí to, co narcis považuje za POSLEDNÍ PRAVDU: "Jsi jenom ubohá nula!!!"...druzí už brzy prokouknout tvou hru na silného nebo aspoň na toho, kdo je na tom stejně jako oni...a pak tě vyloučí, budou se ti smát, ZABIJÍ TĚ, SEJMOU TĚ
narcis je paranoik, děsí se, že ho nepřijmou, a proto se snaží být maximálně asertivní až agresivní
narcis hodně trpí, je nemocný, má nepravdivý sebeobraz, téměř nulový sebenáhled a nepociťuje sám sebe, není v kontaktu sám se sebou, ale s falešnými mýty o sobě
narcis se nezná, proto sebe pořád řeší...taky už chce konečně DOKÁZAT, že není nula...jeho důkazům pak věří všichni - považují ho obvykle za zábavného, oslňujícího - ale on sám jim nevěří vůbec...
narcis má utkvělou představu, že jde v životě primárně o to, jestli ho druzí budou přijímat...nevidí pak jiné možné smysly života...pořád jen řeší druhé, vztahy, přijetí a nepřijetí, skupinovou hierarchii...
narcis vidí jen sebe, nic jiného ho nezajímá, je extrémní egocentrik, ale jeho samolibost je křehká...nezajímá se o druhé, řeší jen své bolavé ego
narcis často nepřijímá kritiku, což je základní obranný mechanismus snažící se zachránit jeho křehké a pracně vybudované sebevědomí...kritika ho totiž extrémně zraňuje, ubližuje mu, děsí se jí, bolí ho, když by ji přijal, sklouzl by se z sebe-glorifikace do sebe-nenávistné deprese, malomyslnosti, skleslosti, pocitu bezmoci, vyprázdněnosti, stavu, kdy neví, kam jít a co si počít sám se sebou
narcis své ego nevidí, ač se jím stále zabývá, je pro něj prázdnotou, téměř Ničím, co však zuřivě chce stabilizovat
narcismus léčí péče a starost o druhé: narcis se pak nezabývá sebou, navíc láska druhých ho uzdravuje
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!