metapozice říká něco o objektech, subjektivizuje se ve chvíli, kdy se ztotožní s některým z objektů (tak postupně získává identitu, individualizuje se, objektů, se kterými se ztotožňuje, přibývá)
jaký je rozdíl mezi referencí a metapozicí?
referující odkazuje na jemu vnější objekt, referent
metapozice "mluví o", zahrnuje v sobě, dívá se z nadhledu na jí vnější objekt, její referent
referenci a metapozici lze do jisté míry ztotožnit...nakolik však nejde o redukci?
existuje v jazyce vůbec metapozice?
má jazyk skutečně referenční povahu?
na námitku, že slovo nereferuje na věc, odpovídám, že mi stačí textualistický monismus: slovo referuje na jiné slovo, nemusí referovat na věc
na námitku, že slovo není oddělené od jiných slov, ale spíše celá teorie nějak koreluje se světem, nejde však o referenci, odpovídám: jazyk a svět jsou pak ve vzájemné korelaci, jde o spojité přísně nestrukturované entity, které se vzájemně vyvíjejí, vzájemně se vylaďují, korelují, odpovídám, že se snažíme, aby se spíše jazyk vyvíjel podle stavu světa než naopak, tedy spíše podává zprávy o světě, tedy nějak referuje
na námitku, že jazyk je od světa neoddělitelný, nelze vést jasnou hranici nebo žádná hranice mezi nimi ani neexistuje, odpovídám, že reference funguje i v textualistickém monismu, viz výše
na námitku, že jazyk nepodává "zprávy" o stavech světa, ale spíše jde o spojitý proces, jeden proud, kde nic nerefuje k ničemu, ale reference je redukcionistický neexistující konstrukt, odpovídám, že se přesto zdá, že znaky odkazují na jiné znaky, znaky jsou ve vzájemném spojení, přitom však plní různé funkce, mají různé účely...jednou z důležitých funkcí zřejmě je to, že znak dokáže pojmenovat systém jiných znaků...
nakolik je reference vlastně aktem pojmenování, jmenování, vydělení, identifikace, uchopení, vyjmutí z neurčitého celku? jmenuji něco jako nezávislou entitu...při referenci mluvím "o něčem" jiném, uchopuji to tím, že to jmenuji (pojmenovávám nebo zmiňuji, de dicto nebo de re)
samozřejmě je tu ještě popis, který však může stát na základním aktu pojmenování (jmenuji vztah nebo vlastnost, která je mezi dříve pojmenovanými entitami, jmenuji tedy spojení mezi nimi)
referování je tedy druh spojování znaku s jinými znaky (nebo věcmi, to je zde lhostejné), je to typ vztahu, kdy jeden ze znaků (referující) odkazuje jako šipka (akt ukázání, vyjmutí, akt pojmenování, pokřtění) na jiný znak/znaky..smysl znaku je v jiném znaku/znacích (typicky to ukazuje definice, explikace, individuální deskripce)
co je to však onen "smysl/význam" znaku? je to jakási "mentální reprezentace" něčeho, k čemu znak ukazuje, co jmenuje, co denotuje?
co je to však "mentální reprezentace"? není to jen konstrukt a hrubé zjednodušení jazyka i mentálního života? (pomiňme teď výtky kladené tomuto subjektivismu a internalismu ze strany externalistů)
"význam" znaku je možná opravdu jen reifikace aspektu jazykové hry, ze které můžeme adekvátně vyabstrahovat maximálně její pravidla...význam pak může být spíše v obecné řeči než v hlavě (proti mentalistům a internalistům)
ale opravdu reference v jazyce existuje? znak může jistě uchopit množinu znaků, mezi kterými našel nějaké spojení, a chápe je jako jednotu, celek, nezávislý vnější objekt, který aktem pojmenování získal svou soudržnost i hranice
jazyk jistě nemá jenom referenční povahu
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!