dvě možnosti:
a) skok od pozice k metapozici: materialismus, z objektů vznikl subjekt, což je objekt, který si uvědomil sebe, pozice se dostala do metapozice
b) skok od metapozice k pozici: idealismus, subjekt na metapozici si uvědomil sebe tím, že se ztotožnil se svým "jinobytím" na pozici, uvědomil si, že je totožný s některými z vnějších objektů na pozici
je zde propsat, skok - kterým z nabízených směrů se skok uskutečnil?
je zde asymetrie: metapozice hovoří o pozici, nikdy ne naopak, takže se zdá, že pozice si vystačí sama, zatímco metapozice pozici potřebuje...pozice s metapozicí neinteraguje, je na ní nezávislá
není však klam myslet si, že pozice je na metapozici nezávislá, že hmota je na duchu nezávislá? materialismus si myslí, že subjekt předpokládá objekt, naopak to však neplatí...nemýlí se však materialista v tomto?! nejsou na sobě subjekt a objekt, metapozice a pozice, závislé existenčně i definičně vzájemně?
lze si řeč představit bez metapozice?
ne, věta vždy vypovídá o jiných větách, v tomto má pravdu holismus a kontextualismus...věta nikdy není izolovaným atomem
musí však věta vypovídat o jiných větách z - možná jen fiktivní - pozice metapozice?
Hegel má možnost b): zatím holá metapozice se musí znegovat do jinobytí, do vnějších objektů, takže pozice/objekt je negací, absolutní jinakostí, protikladem k metapozici/subjektu, která se však v třetím kroku ve vnějších objektech poznává a ztotožní se s nimi...jak však vůbec k aktu sebezvnějšnění došlo a proč?
Hegelovy báchorky, že důvodem je cesta ke svobodě, sebepoznání, plnému sebeuvědomění můžeme chápat realisticky tak, že Hegel popisuje nutnou strukturu duální povahy jazyka (metapozice/pozice) i její tendence přejít do autoreference, tedy onu dualitu změnit na sebe-identitu (sebeprůnik ducha)
duch má v sobě rozpor (samo-sobě-jiné), rozpor je právě ona duální povaha jazyka, kdy duch je současně na pozici metapozice i na pozici pozice, takže nikdy nemůže dojít k plnému sebe-uvědomění, naším slovníkem řečeno: k překonání propasti mezi metapozicí a pozicí, metapozice se tak nikdy nemůže plně ztotožnit s jí vnějším objektem na pozici
dokonalým "intelektuálním názorem" "sebeprůniku ducha" je však nikoliv situace, kdy se metapozice ztotožní se VŠEMI objekty na pozici, ale ztotožní se i se samotným procesem ztotožňování se s objekty na pozici a dokonce i s procesem opačným, procesem rozdělujícím objekty od metapozice
ale to pořád ještě nestačí, vše se stále děje z oddělené metapozice, která se tu sice ztotožnila (sjednotila) se vším, ale ono místo, odkud se ono sjednocení děje, tedy místo metapozice, je cosi odděleného, takže ztotožnění je neúplné
musí se opustit samotné místo metapozice (extáze, sebezánik, vytržení ze sebe sama), jen tak se překoná duální povaha, nikoliv tak, že se jeden její člen ztotožní se vším: tím by se dualita překonala jen zdánlivě, ve skutečnosti však absolutně potvrdila
musí se jít na místo, kde ještě nedošlo k rozdělení na subjekt a objekt
kde však toto místo je? můžeme jistě vztahy mezi metapozicí a pozicí vidět z vnějšku, z meta-metapozice, a odtud se ztotožnit se vztahy metapozice s pozicí...ovšem to opět není plná jednota, dále se zde uchovává diference mezi meta-metapozicí a zbytkem...cestou hierarchie nekonečné reflexe či nekonečné hierarchie russellovské teorie typů to jistě není možné, je třeba přejít k intuici, mystice, intelektuálnímu názoru, není-li to ovšem jen nějaký sebe-opojný klam...
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!