říká se, že se nemůžeme spolehnout na nikoho, jen na sebe...
ale ani to není pravda: i my se často chováme divně, jinak, zvláštně, nemáme se pod kontrolou, třeba v afektu, vzteku, hněvu, nenávistné či depresivní či úzkostlivé chvilce...
jenom to vše dál a dál plyne...
není zde bezpečí, není zde spočinutí...
ale ono to nevadí, a hlavně, my sami jsme tímto proudem, proud není jen venku, mimo nás, ale i v nás, my samotní plujeme se vším ostatním a měníme se v závislosti na všem ostatním, přizpůsobujeme se, modifikujeme podle druhých, a oni podle nás...vše se neustále vyvažuje, srovnává, integruje, dorovnává...
úzkostlivě hledáme pevný bod, onen pověstný Archimédův bod, ale on není: v druhých ani v nás
jsou druzí vůči nám cizí? jsme cizí vůči sobě samým?
v jistém smyslu ano, vše je pořád novým dějem a projevem: druzí nás překvapují, my sami sebe překvapujeme: je to najednou jinak, než to bylo
ale na druhou stranu, a to je základnější rovina: vše je nám velmi blízko, vše je spojené, úzce intimně s námi: ty, kterému se článek líbí, ty, kterému se nelíbí...vše je přímo tady, doma, rovnou zde...není to nějak odcizené, předělené, přehrazené, vzdálené...je to tady, patří to mně, patří to tobě, je to společné, sdílené....
se svým nepřítelem i se svým přítelem vytváříme jedno pole, jednotu, síť vztahů: nejde poznat, kde končí rána soupeřova a začíná moje reakce na ní...
když chceme klid, důvěrníka, jistotu, osobu, na kterou se můžeme za všech okolností spolehnout, tak tehdy vlastně chceme vystoupit ze života, z toho, co je tady, z té věčné nejistoty, a to je marná a nesmyslná/zbytečná snaha
vybájíme si svět klidu a míru, a plýtváme energií na to, si ho zajistit
a pak je tu zas realita, která nás šokuje svou nehoráznou ráznou tvrdostí
ale když se uvolníme, poddáme, podvolíme - asi jako otroci na plantážích, kterým už nic jiného nezbylo - tehdy přijde jakési osvobození, a energie, kterou jsme plýtvali k odporu, je tu najednou k mání, k radosti...
zjistíme, že ona bolest, utrpení, ponížení, krutost, tvrdost, bezcitnost k nám taky patří, je součástí dynamiky celého TOHOTO celistvého procesu, dění...
a navíc, není to tak, že realita je buď dobrá nebo zlá: přiznejme si to, pro většinu z nás v naší zemi je celkem dobrá...většina zla se stala jen v našich představách...a to zlé, co se nám děje, hůř vypadá zvenku, než jaké to skutečně prožitkově jest...
většinou je vše předvidatelné, stálé, druzí i já: a občas něco praskne...
ale to je výjimka...
a i když něco občas prasklo: co se stalo? nic...jelo se dál, tak jako vždycky...
neříkám, že nemůže něco děsivého opravdu přijít, ale je to nepravděpodobné...ale i když něco takového přijde (a ano, může!), přijetí toho je nejlepší strategií...
můžu se bát, že spadnu s letadlem, ale jelikož letadlem pravděpodobně nikdy nepoletím, je to dost hloupá obava...
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!