vnímám na tváři druhých ve městě strach (možná je to často projekce = promítnutí mého vlastního strachu, to nemohu popřít): jeden se bojíme druhého, kdo zase komu stoupne na nohu, kdo koho zase seřve (autobusák nebo paní na finančáku?)
často je zde tato paranoia: jakoby snad druhý byl démon, který mi může zle ublížit...tajemství je v tom, že není: druhý je stejně vystrašený jako já, jeho strach ho stahuje do jeho hranic, tak jako mě do těch mých...
někdo na nás zakřičí a nás to v tu chvíli strašně moc vezme, celí se stáhneme a běsníme hněvem a strašným ublížením...
snažíme se tomu všemožně předejít...ale vždycky se to nepovede, a pak je to celé zase tu: celý konflikt, celý stres, celá zuřivost, celá křivda...zase cítíme, jak naše tělo trpí, jak se vyčerpává, je celé úplně hotové, drcené, hořící, pálené, spálené, odrovnávané...
zas jedna bouřka, pak se zas uklidníme, a pak nás zas někdo vytočí...
jak jen tomu předejít?
nijak...
jít do toho naplno, a člověk zjistí, že to je pohoda...samozřejmě ne úplná, ale nic jiného nám nezbývá a ani nikdy nezbývalo...
a zvládli jsem to...žijeme přece i tak, nebo ne?
jsme vůči tomu přecitlivělí, a pak nás to drtí mnohem víc...
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!