myslím, že osvícení lidé především musí milovat, že milují spontánně, bez rozmyslu, neprogramově
vidí totiž druhé tak, jak jsou, vidí je v jejich nevinnosti, jejich nevinném sobectví, v jejich urputné a klopotné (jak říká Roman) touze po životě...
mají porozumění, chápou...vidí cesty druhých jako cesty svoje: jen trochu jinak se kroutí, ale to není podstatné, úděl a cesta jsou stejné...
vidí je a jsou jimi NAPLNĚNI, sytí se jejich jasem a krásou, která z nich září navzdory jejich sobectví, ba právě SKRZE ně: vidí tu sílu a dravost a energii života
vidí tu jejich lidskou duši, která se třpytí jak duše malého nevinného dítěte a stejně tak chce roztomile a sympaticky, zcela pochopitelně a přirozeně, ze své vlastní nezbytnosti a potřeby, žít a žít a žít!
a musí se smát, jen jemně, pro sebe, přešťastně, tiše...
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!