empatie...
chce to rozvést...
když se do trpícího snažím skutečně vžít, nezpůsobuje mi to dle výzkumů utrpení, ale spíše radost: soucit je radostný
jak je to možné?
snad naše schopnost zakusit prožívání druhého je velmi omezená, zejména jeho bolest moc prožívat nedokážeme, a tak jen to, že ho trochu vnímáme, nám způsobuje pozitivní stavy, protože se vypne naše ego (default network) a zapne se s ním antikorelující síť vnější smyslové pozornosti...a tím se nám uleví od nás samotných...
Zdá se, že jsou tři úrovně empatie: žádná, tehdy s druhým netrpím...Větší, tehdy s ním trpím. A největší, tehdy - kupodivu - zase netrpím. Protože cítím jakési bratrství či pouto s ním, chci mu pomoci, cítím lásku, ale ne smutek, ne utrpení. Ale můžu tehdy cítit taky smutek, že trpí, ale silnější je příjemný pocit ze spojení s ním.
Možná je při silné empatii s trpícím překryt můj smutek z toho, že trpí, právě pocitem spojení, sounáležitosti, bratrství/sesterství.
Vcítit se do bolesti druhého je pro nás myslím dost obtížné, spíše máme sami jinou svou bolest, když ho vidíme trpět. Ostatně se nedokážeme myslím vcítit ani do jeho pozitivních emocí, jen máme svoje vlastní pozitivní emoce, když ho vidíme, jak je nám třeba vděčný, když mu v trápení pomáháme...
Slovnímu spojení "vcítit se do druhého" myslím nic moc neodpovídá...Spíše můžeme být podobně naladěni pod vlivem podobné situace, nálady, nebo se mechanicky naladíme, když vnímáme emoce z mimiky druhého: tam bych jisté zrcadlení emocí druhého uznával, ale s množstvím našich subjektivních vlastních překroucení (cítíme to nakonec jinak, po svém)...
Co znamená, že mám k někomu vztah? Že na něho tělesně silně reaguji (nadšení, slast, strach, strach, napětí,...) a mám tendenci mu něco dělat (pomáhat, hladit, škodit, vyhýbat se,...)...
Proč pomáháme trpícím? Máme je rádi. Proč? Vnímáme je jako sebe, jako své druhy. A to nám dělá dobře, také nám dělá dobře jejich vděk a jejich uznání naší síly/moci jim pomáhat. Máme dobré pocity, i proto pomáháme dál. Ale také proto - jak jsem psal - že je vnímáme jako své druhy, což nám pak zase dělá dobře...
Zdá se, že jsou tři úrovně empatie: žádná, tehdy s druhým netrpím...Větší, tehdy s ním trpím. A největší, tehdy - kupodivu - zase netrpím. Protože cítím jakési bratrství či pouto s ním, chci mu pomoci, cítím lásku, ale ne smutek, ne utrpení. Ale můžu tehdy cítit taky smutek, že trpí, ale silnější je příjemný pocit ze spojení s ním.
Možná je při silné empatii s trpícím překryt můj smutek z toho, že trpí, právě pocitem spojení, sounáležitosti, bratrství/sesterství.
Vcítit se do bolesti druhého je pro nás myslím dost obtížné, spíše máme sami jinou svou bolest, když ho vidíme trpět. Ostatně se nedokážeme myslím vcítit ani do jeho pozitivních emocí, jen máme svoje vlastní pozitivní emoce, když ho vidíme, jak je nám třeba vděčný, když mu v trápení pomáháme...
Slovnímu spojení "vcítit se do druhého" myslím nic moc neodpovídá...Spíše můžeme být podobně naladěni pod vlivem podobné situace, nálady, nebo se mechanicky naladíme, když vnímáme emoce z mimiky druhého: tam bych jisté zrcadlení emocí druhého uznával, ale s množstvím našich subjektivních vlastních překroucení (cítíme to nakonec jinak, po svém)...
Co znamená, že mám k někomu vztah? Že na něho tělesně silně reaguji (nadšení, slast, strach, strach, napětí,...) a mám tendenci mu něco dělat (pomáhat, hladit, škodit, vyhýbat se,...)...
Proč pomáháme trpícím? Máme je rádi. Proč? Vnímáme je jako sebe, jako své druhy. A to nám dělá dobře, také nám dělá dobře jejich vděk a jejich uznání naší síly/moci jim pomáhat. Máme dobré pocity, i proto pomáháme dál. Ale také proto - jak jsem psal - že je vnímáme jako své druhy, což nám pak zase dělá dobře...
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!