já jakožto proces

ještě k já jako procesu

- já není věc, ale stále proměnlivý pohyb, proces

- je to momentální řídící impulz

- může nabývat velmi rychle za sebou např. podobu "racionálního hlasu" vs. "pověrčivého hlasu" - stejná forma jáství, stejný řídící impulz je okupován odlišnou mikro-identitou...stalo se mi včera večer, kdy proti racionálnímu jáství při meditaci proskakovalo pověrčivé jáství, které mělo úplně stejnou formu, bylo v dané chvíli jástvím samým...a za chvíli bylo jástvím něco úplně jiného, racionální identita...to bylo celkem děsivé, objev této diskontinuity, nahodilosti, chaosu, zmatku a rozpornosti v nás samotných

- probíhal chvíli jakoby boj, konflikt, rozpor mezi těmito dvěma identitami, než nabyla na dominanci ta racionálnější: jen proto, že byla kvantitativně, nikoliv kvalitativně či obsahově, silnější

- v organismu je série rozličných mikro-identit, mezi nimi jsou předěly, propasti, mezery, skoky

- daný řídící impulz-jáství momentálně řídí organismus, ale velmi rychle se sám mění, rozvíjí, vyvíjí, pomíjí, je nahrazován - někdy i skokově - impulzem jiným, nebo dokonce žádným (často je dlouho při slovu jen mechanický a téměř nevědomý autopilot organismu, zejména při rutinních činnostech, nebo když jsme plně zabraní do řešení nějakého úkolu či problému)

- jsem daným řídícím impulzem, ale vůbec nevím, jak a kam se budu dál rozvíjet: jednoduše se nutností vlastního samo-pohybu, sebe-vývoje či sebe-rozvoje ději, měním, pohybuji...nevím jak a proč, prostě se to automaticky, mechanicky, harmonicky, spontánně, přirozeně děje...

- zdá se, že organismus se chová uspořádaně, v jeho chování je kontinuita, řád, návaznost, opakování: jenomže sám momentální řídící impulz je velmi obsahově chudý, nemá v rukou nic než bezprostřední budoucnost (pět nebo deset vteřin, nejvíce minutu), v níž sám ihned zaniká...je jen naším chybným rozumovým úsudkem, že z relativní kontinuity a uspořádanosti reagování organismu usuzujeme, že v něm přetrvává jednotný jeho kontrolor, řidič, král, vládce...

- já je koordinace dvou či tří momentálně aktivních částí těla: střed hrudi, mimické svaly aktivované a vnímané jakoby v jemném úšklebku (hmatové vjemy z nich), plus obvykle "vnitřní řeč", zajišťující kontinuitu ze všech složek asi nejvíce

- ano, vnitřní řeč má největší kontinuitu, alespoň kontinuitu explicitní, snadno viditelnou a uchopitelnou

- ovšem i kontinuita "vnitřní řeči" je relativně malá: je zde přerušování, skákání z tématu na téma, asociace, nahodilost, zmatek, chaos, rychlé střídání frustrace a slasti apod.

- já pojímáme jako věc, a přitom je to obsahově chudý a neustále se měnící proces, jeho změny nemají jasné švy, hranice, abychom ho atomizovali do fází či stavů, ovšem mění se neustále, lze ho tedy rozdělit do časových okamžiků, do neustálé změny prožívání...

- bojím se, že něco nestihnu...nebo mi vadí, že zde musím strávit ještě tolik času...nebo si vyčítám, že jsem čas promeškal, prolenošil: vše toto předpokládá existenci trvalého jáství, vše toto je tedy nepravda založená na chybném rozumovém úsudku/vyvození

- jáství je jakési sevření v obraně, příprava k boji, pohybu, aktivitě, vybuzenost: naše organismy jsou připravené neustále vyrovnávat svoji vnitřní rovnováhu (homeostáza, homeodynamika) dle výzev a změn svého okolí, prostředí, momentální konkrétní situace...

myslím teď jáství vždy jako momentálně převládající řídící impulz organismu: neřídí vše, ale řídí jisté akce organismu v bezprostřední přítomnosti....