Pravda nemusí být nutně tvrdá a zlá. A podle konsensu moudrých ani není: spíše je měkká, láskyplná. Opak si mysleli jenom chytří, svobodomyslní, upřímní, originální, ale taky psychicky nemocní a nevyrovnaní/narušení myslitelé, jako byli Schopenhauer, Nietzsche, Kierkegaard, Camus, Sartre, Antonin Artaud, Bukowski, Klíma, Heidegger, Osho, UG Krishnamurti, Jed McKenna...
Inspirují nás originalitou, upřímností, svobodomyslností. Takže je v nich i kus pravdy a svobody nezávislé na konvencích, tradici, lidském úzkoprsém pokrytectví. Ale cítíme v nich také nemoc, utrpení, nesvobodu, zoufalství, NEPRAVDU produkovanou nevyrovnanými afekty a labilitou.
Tyto silné vášně jsou přitažlivé - ale nevedou k pravdě, ale k utrpení šílenství, které jen vnějškově vypadá jako svoboda.
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!