co nás napadne, po tom skočíme, automaticky, jako důvěřivé dítě
náš mozek nám ani nedá šanci o tom pochybovat: dokud se neobjeví pochybnost, samozřejmě nás NEMŮŽE NAPADNOUT, že pochybnost je na místě: napadne nás to až tehdy, když tato zpochybňující myšlenka přijde...nemůžeme ji svou vůlí kdykoliv na povel přivolat, jako nemůžeme přivolat nic než právě to, co se v mysli objevuje...
pozn. i sousloví "v mysli" je samozřejmě špatně: spíše to, co se objevuje...není "mysl" jako nějaká věc, prostor, místo, vnitřek, divadlo, jeviště apod...
ve strachu si připadáme být malí, slabí, bezmocní, jako děťátka/neviňátka
v ješitnosti zase neotřesitelní
střídá se to
v dané chvíli je to intenzivní, vše-vyplňující - a za chvíli je to pryč, a rozpoznáno jako klam
jako bych seděl na stroji, který je tak komplexní, že mě stále bude udivovat, co zrovna předvede...tím strojem je můj mozek....až na to, že tento mozek není můj a já sám jsem jen jeho momentální konfigurací (či spíše menší částí z jeho momentálních konfigurací)...
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!