co dalšího k JÁ z dneška

co dalšího k JÁ z dneška:

- úroveň slov možná není základní ani poslední, možná většina vět jsou úplné nesmysly, např. věty ZLEPŠUJI SE...JSEM FRUSTROVANÝ...DOSTÁVÁM SE HLOUBĚJI...možná jsou to jen jazykové konstrukty, řetězce vět (lineární provazy slov a vět tvořící systémy), které skáčou z mozku do mozku, z organismu do organismu skrze ústní komunikaci, přednášení, televizi, internet, čtení knih apod...

- v našich mozcích se tak snad zabydlují struktury slov a vět - vždy lineárně postupně myšlené...a nic reálného jim neodpovídá: neexistuje nic jako je strach, úzkost, frustrace, žádný takový proces jako je "dostávat se někam", "popírat, sublimovat něco"...celý slovník tzv. "lidové psychologie" může být totálně mylný...

- jistě, nejdu tak daleko jako Dennett, který úplně popírá reálnost emocí: strachu a frustraci odpovídají jisté stahy a napětí v těle, ale jsou něčím jiným, než slova běžně tvrdí...jsou mnohem více konkrétní, tělesné, bez mentální hloubky, niternosti a trvalosti...jsou rychle se měnícími pochody, procesy, ději...

- proč paralelně pracující mozek myslí své myšlení v jediném sériovém lineárním řetězci, kontinuálním proudu/toku slov a vět řadícím se do strukturovaného systému?

- vychází to z ústní komunikace mezi lidmi, která přes ústní samomluvu evolučně přešla do tiché samomluvy, které říkáme "myšlení"

- komunikují tak snad části mozku s jinými částmi mozku

- takto zřejmě mozek dopracovává svá řešení, integruje to postupně v myšlení do JEDINÉHO toku, který pak vede k akci, k jistému chování organismu

- možná je myšlení jakousi pracovní globální plochou mozku, kde - podobně jako na ploše PC - se střetávají různé návrhy, podněty, a dopracovává se za pochodu řešení vedoucí k sjednocenému výstupu organismu

- samozřejmě se na ploše PC ve skutečnosti žádné řešení nedopracovává, možná je lepším přirovnáním vlákno na internetovém diskuzním fóru, kde každý přispívá k probíranému tématu, téma se postupně rozvíjí, rozpracovává, mnozí oponují, opravují, korigují, zpětnovazebně se to celé dopracovává...nikdy to není zcela hotové, ale časem se to nějak krystalizuje, většina od toho časem odejde, někdo se po čase zase může vrátit a diskuze se tak třeba rozjede znovu, možná ještě silněji...

- možná proto měly takový úspěch platónské dialogy: jsou jakýmsi popisem lidského myšlení...jeho rozumnější, moudřejší část (postava Sokrata) se vyrovnává s námitkami, vede myšlení kupředu...snad je Sokrates dominantní levou hemisférou, která systematizuje...ale občas se Sokrates - ve svých mystických, hlubších pasážích - stává i vědomím hemisféry pravé...

- ovšem struktura platónských dialogů je dialektická, antitetická (teze vs. antiteze), střetávají se zde protikladné názory, nehotové náčrtky řešení se utkávají a vzájemně korigují, dopracovávají, ve střetu domýšlí...takto lineárně a sériově, ve snaze najít řešení, integrovat, říci konečné slovo, eliminovat námitky, se rozvíjí i naše myšlení...myšlení lidstva jako celku, i myšlení v každém individuálním organismu

- nikdy nemyslíme současně ve DVOU A VÍCE řetězcích slov-vět-jazyka, ale vždy jen v jednom jediném...ale je pravda, že věta může být náhle přerušena jinou myšlenkou, pak se zase později myšlení třeba vrátí k té první...když to pozorně sleduji, zdá se mi, jakoby např. v myšlence A byla aktivní jedna má část/osobnost/snad část mozku (to samozřejmě nelze introspektivně zjistit: mozek nezakouším přímo), třeba má část agresivnější, emotivnější, pak se ke slovu dostala má část neutrálnější, věcnější, rozumnější apod...jakoby Freudovo rozdělení duše na části agresivnější, infantilnější, rozumnější, neutrálnější, morálnější, krutější apod. mělo smysl...

- "tichý hlas v hlavě" má jakoby můj hlas, má mou barvu, tón, rytmus hlasu (je odvozen od mého hlasitého hlasu), ale je jakoby neutrálnější, vážný, jen informativní, věcnější - i když někdy může křičet, zuřivě napomínat...ale jakoby to spíše byly jeho různé role, jakoby titul/forma "já" přebíral postupně na sebe různé sociální role, každá má vlastní emotivní zabarvení...

- mohu být seriózním učitelem, za chvíli opilým nestydou: jakoby různé algoritmy, různé sociální role/úlohy okupovaly postupně mé tělo, stávaly se na chvíli mým "já"...

- "tichý hlas v hlavě" má tón a zabarvení méně výrazné a jasné než můj skutečný mluvený hlas - je to jen jeho otisk, kopie, jakoby mozek čerpá ze vzpomínek na reálné projevy mého skutečného hlasu...když teď promluvím, udiví mě život, reálnost, zabarvení mého skutečného hlasu...

- s emocemi souvisí stahy žaludku - žaludek se roztahuje jako balón, souvislost s trávením, ale i s dýcháním, bolest, tlaky na žaludek, na vnitřní stěny žaludku, ale i na žaludeční oblast zvenčí, seshora, ve středu, kolem pupku to jemně hmatově šimrá, lechtá, brní, trne...

- důležitost rytmu dechu: prudký nádech, prudké roztažení průdušek před myšlením složitější myšlenky, a když je domyšlena, následuje výdech: zřejmě evolučně odvozeno z toho, že nádech byl proto, aby mohla být vyslovena dlouhá věta...

- já je nejzáludnější v autoreferenčních větách typu JÁ MYSLÍM NA SEBE SAMA, VZPOMÍNÁM NA SEBE, PODÍVÁM SE NA SEBE, JÁ VÍM O SOBĚ SAMÉM...jde o referenci nikoliv entity já na entitu já, ani části já na jinou část já, ale jen slova-jména-zájmena já na slovo-jméno-zájmeno já: jde tedy o autoreferenci slova na sebe samé

- já jsem momentálním impulzem procházejícím tělem: např. tímto impulzem, který ví o svých bezprostředních účincích, ví, že způsobí třeba teď sevření části žaludku, vidí se jakoby v akci...co to přesně znamená? jenom to, že předvídá sevření žaludku, je vizuálně-hmatovou (spíše hmatovou a propriocepční, nejazykovou) představou sevření žaludku, pak k sevření žaludku skutečně dojde, tak dojde k úvaze, že je tímto sevřením žaludku či lépe, že ho způsobil on sám: což je iluze, protože už tento impulz dávno zanikl a je vystřídán jiným impulzem, který toto píše (a i kdyby nezanikl, ačkoliv zanikl, tak by šlo jen o pouhou korelaci, nebyla by zde jistota kauzality)

- chceme klid, neměnnost, ale přitom samy jsme TEKUTÝMI PÍSKY, strašně rychle se měníme, pomíjíme, zanikáme - změna je neustálá, velmi rychlá, bez konce...

- čím víc sleduji třeba strach v těle, tím víc vidím, že v těle nejsou žádné věci, entity, objekty, předměty, substance, jednoty/jednotky, ale vždy jen pochody, děje, změny, jevy, projevy, neustále se měnící a zanikající mikro-pohyby, mikro-pochody, mikro-výrazy, mikro-projevy...

- v dané chvíli existuje jen jeden jediný mikro-děj, malý krátký neosobní stav-impulz, nic víc...a ten je vystřídán jiných vteřinových stavem atd...

- nejsou to vteřinové stavy, to je abstrakce, spíše jde o DISKONTINUÁLNÍ (jsou zde totiž přeskoky třeba od myšlenky k vjemu) neustálou změnu malých procesů...skočí se k jednomu impulzu, pak zas k jinému impulzu-pohybu-procesu, který se sám velmi rychle vyvíjí a mění

- zajímavé je i to, že samo myšlení nelze atomizovat do nekonečna: má základní celky, což jsou jednoduché věty nebo slova vět, pod touto úrovní postrádá smysl, mění se na pouhé zvuky, hlásky, samohlásky-souhlásky...některá slova ve větách jsou méně podstatná než jiná, ta jsou i ve vnitřní řeči výrazněji a s větším důrazem myšlená (jakoby vyslovená vnitřním hlasem s větším důrazem, jakoby více nahlas!), např. slovesa a substantiva (podstatná jména) jsou důležitější než příslovce či předložky...

- mluví se o srdci: srdce je nekonečné rytmické pravidelné "bušení kladiva na kovadlinu", podle emocí mění svůj rytmus, vnímáme zejména zrychlení jeho rytmu, zesílení hlasitosti tohoto bušení srdce...můžeme ale vnímat i zpomalení, uklidnění rytmu bušení srdce...

- důležité je analyzovat také "zakázané" pocity: hmatové vjemy kolem análního otvoru, jeho svírání, jakoby lehké lechtání a šimrání v jeho okolí, vjemy prokrvení genitálií, prokrvení či stažení šourku varlat, píchání ve varlatech..tyto vjemy např. ovlivňují naší komunikaci s druhým pohlavím...

- já vnímáme jako reálné také proto, že je to momentální živý dominantní impulz v organismu

- srdce buší, a já jakoby zde kontinuálně přetrvávalo a naslouchalo tomuto bušení srdce: je tomu tak? nikoliv, je zde krátkodobá paměť a neosobní funkce pozornosti...já je maximálně momentálním impulzem naslouchání, není zde prožitek kontinuálně přetrvávajícího já...zkuste si to, třeba mě vyvrátíte...