na lidech je krásné, jak jsou odkrytí, nezahalení: vše je vidět...a když něco skrývají, je to tak velmi předvidatelné: ušmelili si někde tisícovku nebo nevěru...
nejdojemněji je to vidět tehdy, když uklízíme pokoj a osobní věci po zemřelém příbuzném, kterého jsme milovali: vidíme, že tyto věci, to už je všechno, že už toho víc neměl, že už nic neskrýval, nic dalšího za oponou nebylo a nebyla ani ta opona, až na ten zapraný závěs z 50. let...
že člověk, to je ten povrch, co vidíš, ty věci, kterými je obklopen: má dvě zrcadla A ŽÁDNÉ DALŠÍ...má tři lásky A ŽÁDNOU DALŠÍ...jen tento úsměv, tento pláč: je tady před tebou, nevinný, důvěřivý, nevinně zákeřný, nevinně mstivý...nevinně bezděčně přirozeně sobecký, tak spontánně chtivý urvat si něco pro sebe a ještě chvilku žít...
je to on, už celý, už více nemá, a já ho musím milovat...jak moc se v něm vidím!
je mi na roveň, byť zapáchá jako člověk z ulice nebo se arogantně natřásá jako nějaký generální ředitel...je tady, se mnou, a nevinně odkrývá tu svou samolibost, tu svou agresivní frustraci nebo zoufalství...a nic víc nemá, nic víc v tom už není...
je tady, na odhalené pláni světa, je tady - podle nutného řádu věcí, jak vědí taoisté - spolu se mnou, ať chci či nechci...
je stejný, a já jsem jako on...
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!