A KDE JSEM V TOM JÁ?
já jsem hodně mimikou tváře - pociťováním mimických svalů, určitým "tvářením se"
můj pocit ješitnosti je jemným hmatovým vjemem mých mimických svalů, které se v náznaku tváří samolibě - jen v náznaku...možná je zde navíc někdy i vizualizace/fantazie víc realizovaného samolibého tváření se, než ve skutečnosti v mimických svalech tváře probíhá...fantazie si "dotváří", "zveličuje", zvětšuje víc samolibý výraz tváře, než tam reálně je (možná i proto, abychom své emoce nedávali tolik najevo druhým)
či spíše snad cítím při pocitu ješitnosti hmatové vjemy samolibé mimiky jako bych ji měl, ač se tak tvářím ve skutečnosti jen mírně - nebo možná někdy vůbec
má ješitnost je často jen tímto pociťováním svalů mimiky a ničím víc, možná až na paralelní pociťování hmatových vjemů ve středu hrudi
současně je zde přítomna jistá má vizualizace hlavy jako neurčité zrakové představy hlavy - snad jako neurčitého zrakového objektu majícího oválný či téměř kulovitý (dýně, švestka) tvar
ještě více jsem já (realizuji se jako) mimickými svaly a proměnlivým procesem "tváření se" při komunikaci s druhými - tehdy ožívá ještě více má "sociální tvář", má kontrola motivovaná snahou "neztratit svoji sociální tvář"
možná i sebestřednost souvisí do jisté míry s větším vnímáním-prožíváním (zaměřením pozornosti) na mimické svaly, na tvář
co je však vlastně pozornost, zaměření pozornosti a vnímání? nakonec je to možná jen stupeň podrobnosti/ostrosti existence něčeho: když jsem tzv. bedlivě zaměřený na vnímání tváře nebo když tzv. pozorně a ostře a s přesným rozlišením vnímám tvář, znamená to jen tolik, že má tvář je více přítomna, je více tu, i se všemi svými možnými detaily, podrobnostmi, aspekty
není zde nikdo, kdo by vnímal objekt - je zde jen objekt sám...může zde být však navíc představa vnímajícího, např. se mohu chápat jako hlava dívající se na svou ruku - už zde je dualita, už jsou zde dva, dvě místa ve fenomenálním (zejména zrakovém prostoru, možná ani jiný než zrakový není - a do zrakového prostoru pak umísťujeme i hmatové a zvukové a pocitové vjemy, všechno hmatové navíc vizualizujeme) prostoru (hlava a ruka), mezi kterými je vztah, údajně vztah pozorování, jak si myslíme...
jsem zejména "tichým hlasem v mé hlavě", hlasem, který právě tiše hovoří, potichu myslí...
jsem hlasem říkajícím: teď pohnu rukou - a ruka se pohne...a proto si připadám jako původce pohybu ruky...
Honza správně říká, že nejlepším zkušenostním prediktorem pohybu mého těla je můj pocit jistoty, přesvědčení, víry, že se tělo pohne - pak se obvykle opravdu pohne...ačkoliv nevím, jak se to děje, že se může pohnout a že se i skutečně pohne...
jáství je komplex vjemů - integrace, koordinace, kontinuita a koordinovaná paralelita pocitů v tváři, na hrudi, myšlenek apod.
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!