tedy si myslím, že pokud buddhismus nepřijme existenci REÁLNÉHO (byť podmíněného, nestálého, nesamostatného, proměnlivého) já, je nekonzistentní
jenomže toto já nesmí být proměnlivé zase příliš moc - nemá-li jistou osobní identitu napříč časem, opět nemá cenu, abych něco dělal pro já, které je s tím mým sice prostoročasově nebo i paměťově kauzálně či kontinuitou spojené, ale už má docela jiné vlastnosti!
pokud však buddhismus hájí cestu k osvícení trvající řadu životů, musí hájit velmi silnou teorii osobní identity, jinak opět nedává dobrý smysl...
musí říkat jednu z těchto dvou možností:
a) invariant já, tedy jakási osobní identita, osobní individuální forma, individualita, je velmi trvalý po řadu životů - pokud tato možnost platí, dává sice smysl snažit se o osvícení, ale jde zde o mnohem trvalejší já, než hájí dnešní běžný vědec či člověk ze Západu...naše já v tomto pojetí přetrvává v nezměněné podobě (alespoň v hlavních rysech, ve své základní formě či podstatě/přirozenosti) po řadu životů!!!
b) já se neustále mění, např. já v dalším životě má s tím mým současným "já" společnou jen kontinuitu, všechny (či skoro všechny) vlastnosti už má docela jiné - pak ale nedává smysl snažit se o osvícení, protože ho dosáhne já s úplně jinými vlastnostmi než má to moje! sice je to já, které je mým kauzálním kontinuálním časoprostorovým pokračovatelem, ale jelikož má už naprosto jiné vlastnosti, proč se snažit o jeho osvobození? nedávalo by to smysl...
jedinou záchranou by v této druhé možnosti bylo to, že už samotné postupné osvobozování je cílem: já sice osvícení nedosáhnu, protože do té doby budu nahrazen jiným já, kontinuálně navazujícím na to mé, ale mohu dosáhnout jistého částečného osvobození, a i to je hodnotné, to by byl cíl sám o sobě: cílem v buddhismu by pak nebyla samotná nirvána, ale jen jisté přiblížení se k ní, a u těch, co jsou od ní ještě hodně vzdáleni, by pak cílem bylo jen jisté malé osvobození....pak by ale cílem v buddhismu nemohlo být samo osvícení/probuzení, samotná nirvána, ale jen mírné částečné osvobození, alespoň u těch, kteří nedosáhnou osvícení velmi rychle, tedy tak rychle, dokud neztratí všechny své základní vlastnosti (ustavující základní přirozenost, základní individuální formu jejich jáství) v procesu neustálé změny podmíněného jáství...
ale i tak: co je vlastně nirvána?
Jirka i Aleš se shodnou na tom, že zřejmě zánik já - pokud tedy vůbec někdy existovalo (podle Aleše neexistuje nikdy, jak ho alespoň chápu)
proč se však snažit o zánik já?
pokud já nikdy neexistovalo, je tato snaha nesmyslná: nemůže zaniknout to, co není a nebylo
pokud já existuje, proč se snažit o jeho zánik? kdo z jeho zániku bude mít užitek, prospěch, benefit, výhody? nikdo: jestliže já zanikne, není zde už nikdo, kdo by si to mohl užít, kdo by se z toho mohl těšit a radovat, kdo by z toho mohl cítit osvobození...
navíc, pokud já existuje, ale je velmi proměnlivé, jak říká asi Jirka, stačí počkat pár životů, a já samo se promění natolik, že už to vůbec nebude toto moje já: tedy zanikne v procesu neustálé změny tak jak tak, s nirvánou nebo bez ní!
jediná smysluplná interpretace buddhismu, kterou zatím nacházím, je tato:
musí existovat proměnlivé já, ale nesmí se měnit příliš rychle (jinak nemá smysl žádná akce pro záchranu budoucího já, protože už by to bylo jiné já)
cílem musí být pouhé částečně osvícení, ve které já ještě existuje, takže si může své částečné osvobození užívat
cílem nesmí být úplné osvícení, protože pak sice skončí všechno utrpení, ale taky já, které by z toho mohlo mít prospěch
cílem musí být tedy taková míra částečného osvícení, ve které ještě existuje já, ale současně je osvobozeno co nejvíce:
nesmí to být příliš blízko úplného osvícení, protože pak už téměř mizí já, které by si tohoto stavu mohlo užívat
zároveň to však musí být k úplnému osvícení co nejblíže, aby bylo utrpení co nejméně
je třeba najít zdravou míru mezi mizením já a mizením utrpení: utrpení musí zmizet co nejvíce, ale současně nesmí zmizet úplně, protože to by pak zmizelo i já samotné...
-
nebo můžeme interpretovat buddhismus více pesimisticky:
existujeme po mnoho životů a trpíme, což je zlé - jedinou možností je jediná skutečně reálná sebevražda, což je osvícení: to už si nikdo užívat nebude, ale už ani nikdo nebude nikdy trpět...jediným cílem je tedy zánik utrpení, čímž zanikne ale i já...takže buddhismus by zde byl o radikální sebevraždě...
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!