diskuze s Jiřím Holbou a Alešem Kelnarem, kteří mají zřejmě vzájemně podobný názor, odlišný od mého, který prezentuji zde:
pomíjím nyní to, že Jirka myslí KONVENČNÍ/RELATIVNÍ/JAZYKOVOU ÚROVNÍ REALITY/KONVENČNÍ PRAVDOU spíše podmíněnou, pomíjivou, nesamostatnou, ale přesto reálnou realitu, zatímco Aleš ji chápe spíše jako opravdu jakýsi jazykový sen, jazykový "vzdušný zámek"...
nejde mi teď o interpretaci Nágárdžuny, ale o to, jak to je či by být skutečně mohlo:
nerozumím výroku, že já na konvenční úrovni existuje
konvenční úroveň je podle Aleše asi to, jak se běžně bavíme
jenomže my se běžně můžeme bavit o věcech, které vůbec nejsou
třeba o dracích nebo skřítcích
nebo o já...
zřejmě Aleš říká, že skrze konvenční úroveň já nikdy nevznikne
já bude pořád jen ve větách a slovech, nikdy ne reálně
pokud já bude jen SLOVO já nebo VĚTY s já, žádné já reálně nebude
ani pomíjivé já, ani podmíněné já, prostě ŽÁDNÉ REÁLNÉ já
pokud platí toto, pak je buddhismus jedna velká kontradikce
není nikdo, kdo by mohl dojít osvícení
osvícení jako trvalý stav - dejme tomu - existuje
ale je to stav nikoho, pro nikoho a nikdo si ho neužívá, nikdo ho nemá, nikdo ho neprožívá, nevlastní, necítí, nezakouší, nezažívá
možná, že tu tzv. konvenční úroveň reality nebo konvenční pravdu myslí Aleš nakonec ještě jinak, avšak pak už nevím, jak...
že si myslí, že až do doby našeho osvícení ta konvenční pravda nějak realitu vytváří, tvoří, formuje
a že tedy až do našeho osvícení to konvenční já nějak reálně je
jedině tak by buddhistické výpovědi měly smysl
myslím, že toto si myslí i Jirka - a nakonec i dalajláma: konvenční já existuje, což znamená, že existuje REÁLNÉ já, které je podmíněné, pomíjivé, proměnlivé, nesamostatné, ale EXISTUJÍCÍ REÁLNĚ po řadu životů...
jestli tomu dobře rozumím, tak Jirka i dalajláma by uznali, že existuje NAPROSTO REÁLNÉ já jakožto prožívající subjekt nebo prostě jakési "prožívající" jako jakási psychická entita, která se stále mění, reflektuje, zažívá, prožívá věci, není stálá...
asi už by nepřijali, že já vše reflektuje na určitém pozadí/stěně/trvalém podkladu/podloží/základu, protože to už by moc připomínalo hinduistického věčného pozorovatele/svědka
dalo by se pak říci, že konvenční já existuje a trpí třeba i po řadu životů, dokud se nerozplyne v osvícení, dokud nevyvane...
pak byste ale říkali, že konvenční já je vlastně reálné já, ale "já" jen podmíněné a pomíjivé: že existuje, ale existuje jen dokud nedojde k osvícení, které ho vlastně zničí, takže už dál nebude muset podstupovat muka dalších pře-rozování, znovuzrozování
já si myslím, že tomu tak není: jednoduše po stavu (který nikdo nemá, nikdo ho neprožívá, je neosobní) osvícení pominou věty s já a myšlenky o já, protože dojde k poznání, že já neexistuje...také pominou stavy utrpení, které byly větami s já produkovány
jenomže to je docela lhostejné - protože těmito větami a negativními prožitkovými stavy stejně nikdy nikdo netrpěl...!
tedy si myslím, že pokud buddhismus nepřijme existenci REÁLNÉHO (byť podmíněného, nestálého, nesamostatného, proměnlivého) já, je nekonzistentní
jenomže toto já nesmí být proměnlivé zase příliš moc - nemá-li jistou osobní identitu napříč časem, opět nemá cenu, abych něco dělal pro já, které je s tím mým sice prostoročasově nebo i paměťově kauzálně či kontinuitou spojené, ale už má docela jiné vlastnosti!
pokud však buddhismus hájí cestu k osvícení trvající řadu životů, musí hájit velmi silnou teorii osobní identity, jinak opět nedává dobrý smysl...
musí říkat jednu z těchto dvou možností:
a) invariant já, tedy jakási osobní identita, osobní individuální forma, individualita, je velmi trvalý po řadu životů - pokud tato možnost platí, dává sice smysl snažit se o osvícení, ale jde zde o mnohem trvalejší já, než hájí dnešní běžný vědec či člověk ze Západu...naše já v tomto pojetí přetrvává v nezměněné podobě (alespoň v hlavních rysech, ve své základní formě či podstatě/přirozenosti) po řadu životů!!!
b) já se neustále mění, např. já v dalším životě má s tím mým současným "já" společnou jen kontinuitu, všechny (či skoro všechny) vlastnosti už má docela jiné - pak ale nedává smysl snažit se o osvícení, protože ho dosáhne já s úplně jinými vlastnostmi než má to moje! sice je to já, které je mým kauzálním kontinuálním časoprostorovým pokračovatelem, ale jelikož má už naprosto jiné vlastnosti, proč se snažit o jeho osvobození? nedávalo by to smysl...
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!