CO ZNAMENÁ, ŽE JE DANÁ VĚC NUDA ČI ŽE SE ČAS VLEČE?

CO ZNAMENÁ, ŽE JE DANÁ VĚC NUDA ČI ŽE SE ČAS VLEČE?

je v tom odmítání toho, co je - odpor, vztek, hněv, zlost, nenávist k přítomnému...rezistence vůči přítomnému

cítíme při tom stažení, stlačení, napínání různých částí těla

při odporu můžeme sami napětí ještě zvyšovat: jako když "pasíruji"/rvu/cpu jitrnice do střev, stlačuji přes dýchací cesty horem jakoby do žaludku své napětí-odpor, čímž svůj odpor ještě posiluji...na tlak negativní emoce reaguji svým protitlakem, tlačením si na žaludek jakoby zevnitř a shora, čímž celkové napětí-tlak ještě zesiluji...Kdo na to takto reaguje? Já ve smyslu momentálního impulzu - než bude v těle vystřídáno jiným já, tedy jiným impulzem...

ale všechno to jsou jen chvilkové hodnotící rekapitulující pocity a s nimi související soudy, úsudky, chvilkové postoje, interpretace - je v tom více verbálního či myšlenkového hodnocení než reálného pocitu, a daný pocit zlostného nenávistného odporu navíc trvá jen chvíli, byť se opakovaně - vždy jen na pár vteřin - vrací...

neexistuje mentální či psychologický či niterný či vnitřní odpor/rezistence - je to vždy ryze tělesné stažení různých částí těla doprovázené myšlenkou či větou/větami

na negativní emoce reaguji odporem, čímž je zesiluji

ztrácíme se v kognitivních obsazích/intencionálních předmětech-objektech svých emocí, přitom důležitá je spíše jejich forma, tedy různé stahy a tlaky v těle a na těle...úzkostné či depresivní myšlenky jsou podružné, nedoprovází-li je strastné stažení těla...a to je nedoprovází tehdy, není-li myšlenkám důvěřováno, slepě věřeno, nejsme-li přesvědčeni o jejich pravdivosti se skálopevnou jistotou, nejsme-li zcela strženi jejich údajnou pravdou

téměř vše jsou jen myšlenky, interpretace, soudy, hodnocení - tedy významy vět, které realitu zkreslují

je představitelné, že někdo pořád naříká a fňuká, a přitom je zcela v pohodě: to je případ většiny z nás - tělo produkuje negativní myšlenky a hodnocení, přitom však se vlastně nic zlého neděje

podobně přílišným pozitivním hodnocením zveličujeme prožitky sexu, výletu v přírodě, soucitu, lásky, kultury...přitom je to jen pár hezkých chvil, a jinak se nic moc neděje - je to stejné, jako bychom byli doma a dívali se na televizi

rozdíl je v tom, že se v nás neobjevuje tak často negativní hodnocení ve smyslu JE TO NUDA, ZABÍJÍM ČAS, ČAS SE VLEČE, KDY SE UŽ NĚCO ZAJÍMAVÉHO STANE apod. Jenomže toto hodnocení trvá jen pár vteřin, byť se opakuje. A i kdyby bylo v hlavě pořád, můžeme se přitom stále cítit dobře! Ve skutečnosti jde přece hlavně o POCITY, o to, co skutečně cítím, nikoliv o to, co si myslím, že cítím...

Když si myslím, že se cítím blbě, a pořád mi v mysli vyskakuje tato myšlenka, že se cítím blbě, ale ve skutečnosti jsem v klidu a v pohodě, je to vlastně jedno. Myslím, že toto je případ mnoha návštěvníků psychoterapií.

Když bych se naopak cítil pořád blbě, ale tvrdil, že jsem v pohodě, to by byl problém. Myslím však, že to není náš případ. Mohu se však mýlit.

Antinatalismus tvrdí, že vlastně pořád trpíme, ale neuvědomujeme si to.

Já si spíše myslím, že jsme vlastně pořád v pohodě, nebo v neutrálu, ale jelikož často fňukáme a upřímně si mylně myslíme, že máme problémy, neuvědomujeme si, že jsme v pohodě.

A pokud snad nejsme úplně v pohodě, jsme spíše ve stavu ničeho: zabraní do řešení věcí a záležitostí, takže nejsme ani v pohodě ani v nepohodě, řešíme totiž něco jiného.

Někdo by řekl, že problémy máme: rakovina, vyhazov z práce, přepadení v parku, autohavárie. Jak často nás však toto potkává? A když nás to potká, je to tak velké démonické utrpení, jak tvrdíme?

Zvýrazňujeme rozdíly mezi tzv. dobrými a tzv. špatnými věcmi a zážitky...Ten rozdíl je však daný více naším hodnocením než realitou...