KDO HÝBE MOU RUKOU?

KDO HÝBE MOU RUKOU?

tíži a pocit nerozhodnosti jistě máme, děje se však skutečně také volba? možná ne, jednoduše se nakonec objeví silné chtění, které převáží/přebije/převálcuje ta ostatní...

čin tak může být jen prostou kulminací procesu rozhodování...naše chtění se jednoduše převalí/přelije v čin

co však vyplňuje tuto mezeru mezi chtěním a činem?

kdyby nám někdo paralyzoval tělo, možná bychom zjistili, že chceme mentálně úplně stejně jako předtím, kolos našeho těla se však do pohybu najednou nedává...je tedy vůbec chtění příčinou pohybu našeho těla, nebo je jen jeho obvykle vhodným prediktorem?

pokud taháme třeba pohybující se prst ruky za "drátek", odkud taháme? z loktu? z hlavy? z předloktí? z prstu samého? spíše se jen stane to, co chceme - a nevíme jak...jen pociťujeme a vidíme, že se pohyb děje...a je k tomu využit nejbližší kloub a sval, prostě, jednoduše, efektivně...

můžu chtít pohnout rukou různým způsobem...jen po chtění jistého typu však pohyb ruky následuje...v čem se toto chtění liší od jiných chtění, po kterých pohyb ruky nepřichází? je v něm síla rozhodnosti, jakási emoce, pocit jistoty, pocit TEĎ, povel TEĎ...a pak už vnímáme pohyb, zrakem i propriocepcí, zevnitř hmatově...co je však mezi tím povelem (či spíše pocitem a myšlenkou povelu) a pohybem samotným?

jde o zaměření pozornosti, stačí bez myšlenek - zaměřím pozornost na ruku, představím si zrakově (vizualizace) pohyb či i jeho směr - a pohyb se uděje, nastane...

možná před pohybem ruky ani nemusí být žádný povel či pocit TEĎ...ten tam je jen tehdy, když napjatě a zpomaleně pro sebe zkouším, jak se to děje

pocit autorství vzniká z toho, že následnost je snadná: chci myslet na slona - a objeví se ve mně představa slona (pocit autorství myšlenek a představ)...chci pohnout rukou - a pohyb ruky se děje (pocit autorství pohybů těla)

stačí pomyslet na směr pohybu ruky - a pohyb ruky se děje daným směrem

co kdybych měl kouzelný prstýnek, který by létal a hýbal se tak a tam, kam bych chtěl? není má ruka cosi podobného? odlišnost je snad jen v tom, že má ruka je "přivázaná" ke zbytku těla - zatímco prstýnek by byl volný, je zde tedy navíc časoprostorová styčnost, kontinuita...

co myslíš tím, že nad myšlením neexistuje kontrola? v jistém smyslu samozřejmě existuje: můžeme myslet na to, co chceme a tím myšlení regulovat...své chtění (toho, na co budeme či nebudeme myslet) však jistě neovlivňujeme, je nám dáno či spíše jsme v danou chvíli jím samým (slovo já je přisvojeno momentálním impulzem chtění)...slovo já se často spontánně nalepí k momentálně nejsilnějšímu impulzu, který je neosobní stejně jako všechny ostatní pochody...jaká věc/vlastnost/rys/aspekt v něm však "v nás" vyvolává iluzi toho, že jde o OSOBNÍ impuls či pochod? snad to, že se při slově JÁ často zahřívají (jsou hmatově cítit) staré známé (známost je dána díky záznamům/stopám z paměti) svaly mimické, známý blízký hmatový pocit (ploška) ve středu hrudi, bezprostřednost a živost, konkrétnost jejich souhry, synchronizace, kontinuity apod...