Postřehy k já

Co je to já?

pozn. tělem je míněn psychofyzický organismus či prožívané, žité tělo, žitá-prožívaná tělesnost včetně myšlení, vnímání a cítění

Hodně inspirováno i kamarádem Honzou...

- Já je zejména jméno procesu jmenování, pojmenování - proces identifikace: já jsem tím - a za chvíli zase něčím jiným

- Já je krátkodobou mikro-identitou vznikající jako mikro-adaptace (re-akce a proti-akce) na stimuly okolí organismu a na vnitřní pochody organismu

- V živém psychofyzickém organismu (prožívané tělesnosti) je v čase postupně celá série mikroidentit. Některé se mohou za podobných situací opakovat či mít alespoň některé strukturní rysy stejné s předešlými. Mikroidentita trvá krátce a není obsahově bohatá.

- V psychofyzickém organismu v jakémkoliv okamžiku není přítomna obsahově bohatá identita, osobnost, osoba či charakter, jen obsahově chudá a krátkodobě existující mikroidentita. Obličej druhého vytváří iluzi bohatší osobnosti, než za ním ve skutečnosti je (stačí se podívat do sebe: jak málo toho ve mně nyní je!). Navíc mikroidentita není za obličejem, ale spíše v něm: je samotným stažením mimických svalů + jednou či dvěma momentálně probíhajícími myšlenkami.

- Z čeho tedy vzniká iluze bohaté osobnosti? Kvůli kontinuitě opakujících se cílů, programů daného organismu mylně usuzujeme, že v něm neustále sídlí jeden obsahově bohatý duch. Naše iluze je umocněna tím, že organismus má po dlouhou dobu stejné vlastnosti (např. nedochvilnost a hněvivost).

- Jsme fenomenální zombie: máme myšlenky, pocity, vjemy, ale nemáme já, ego

- Já je často "tichým hlasem v hlavě": má obvykle podobnou barvu hlasu jak můj vlastní hlas (zřejmě je tichá hlas jeho derivátem)...Někdy jsem více tím, kdo oním "tichým hlasem v hlavě" mluví (pak je onen hlas víc umístěn uvnitř dutiny ústní a jemně se chvějícího hrtanu a brnících hlasivek) a jindy jsem více tím, kdo tomuto hlasu naslouchá (pak jsem více lokalizován kolem jemně vrnících ušních bubínků), někdy jsou funkce mluvení a naslouchání "tichému hlasu mé mysli" v rovnováze...

- Jsme částečně "stroji na myšlenky, na myšlení": myšlení se děje samo, spontánně, přirozeně, automaticky, mechanicky, ať chceme nebo nechceme...Nemusíme k tomu vyvíjet žádnou zvláštní aktivitu, námahu či úsilí. Úsilí je třeba vynakládat k přesnějšímu či ukázněnému myšlení nebo k tomu, abychom mysleli méně, avšak myslet roztěkaně a pořád je naší přirozeností. Souvisí to asi s default network neurální sítí/funkčním systémem našeho mozku.

- myšlenky nás doslova napadají, přepadají, přicházejí samy, ať chceme nebo nechceme...Namítnete, že někdy je přece můžeme regulovat...Ano, pokud své já ztotožníme např. s momentálním impulzem myslet přesně na Descartovu filozofii, může se to tak jevit: myšlení bude potom regulováno tímto impulzem a bude zde snaha myslet na Descarta...

- Lze dokonce říci, že všechno co děláme, je jenom poznání či zkušenost - různé druhy poznání, různé typy zkušeností, různé způsoby zpracování dat či přijímání informací o světě...

- Onen "tichý hlas v hlavě", hlas našeho "myšlení", tedy série/proud po osobě jdoucích myšlenek je velmi zajímavý: proč mozek volí právě tuto formu komunikace svých částí navzájem a právě tuto formu zpracování dat? Připomíná to sociální interakci: napomínám se, odporuji si, skáču si do řeči, rozkazuji si, vzdoruji si...Jde někdy nejen o vnitřní monolog, ale skoro až o vnitřní dialog protikladných tendencí či impulzů...I mimika mé tváře může zaznamenávat různé "role" či "postavy", které po sobě v hlavě "mluví" ("Neber to, chytnou tě!" "Ne, rychle to vezmu!"). Např. obsedantní myšlenka může být nejprve jedním impulzem v hlavě vyslovena, následně jí druhý impulz (snažící se o kontrolu) brání, odporuje.

- Já je momentálně převládající impulz spojený často s sense of agency a s sense of control, tedy s pocitem autorství, pocitem kontroly - pocit autorství je dán tím, že tento impulz obvykle předjímá/předvídá/predikuje/očekává své pokračování: má v sobě ideu nebo noema nebo verbální/nonverbální pattern (vzorec) svého průběhu

- Já v sociálních interakcích a při emocích (hlavně sociálních, např. ješitnost, pocit viny, stud, ale i znechucení) je lokalizováno do propriocepčních či hmatových vjemů mimiky tváře a obecně celého obličeje (i obočí, čela)

- Bolesti hlavy jsou obvykle opravdu ve svalech na hlavě, nikoliv přímo uvnitř hlavy (myšlenka od Tomáše Zelenky)...Proč jsou na hlavě? Snad to souvisí s tím, že myšlenky jsou vždy emocionální a emoce jsou spojeny s napínáním obličejových svalů, často jsou emoce jen tímto napětím mimiky samotným. Avšak hlava nás nebolí jen na obličeji. Další možnou souvislostí je větší prokrvenost mozku během náročnějšího myšlení (vnímáme tepot spánkových tepen, které se ostatně podle našeho prožitku tepotu i jmenují).

- Emoce jsou paralelním a po sobě jdoucím napětím či stažením, stlačením mnoha částí těla, častěji na přední jeho části než na části zadní

- Já má v sobě několikavteřinovou kontinuitu, přetrvávání, jistou krátkodobou stabilitu: momentálně převládající impulz v organizmu je jakýmsi Hofstadterovým podivným atraktorem, podivnou zpětnovazebnou smyčkou (Humphrey mluví o "roztažené přítomnosti, roztaženém subjektivním čase"): jde o to, že např. při myšlení smyslu (noematu) tautologie "A = A" během celé doby vyslovování či myšlení této tautologie může kontinuálně v mysli přetrvávat idea této tautologie, jakési její noema či její nonverbální vzorec/pattern...To vytváří pocit kontinuity, přetrvávání, stability či sebe-identity jáství v čase: daná sebe-identita určitého momentálně dominantního impulzu v organismu však přetrvává nejdéle několik vteřin (zřejmě souvisí s krátkodobou pamětí, jejíž délka uchování dat je 30 vteřin, pro delší časové intervaly do hry vstupuje tzv. "pracovní paměť").

- S tím souvisí také to, že lidský jazyk je segmentovaný do vět: krátkodobá paměť umožňuje udržet ideu věty po celou dobu jejího trvání víceméně kontinuálně a identicky, obvykle je schopna mít na okraji zpracování dat ještě větu či věty předešlé a zhruba předjímat i větu, která bude asi následovat. Myšlení identické ideje věty po celou dobu jejího trvání vytváří iluzi identického kontinuálního přetrvávajícího já.

- Tím stejným mechanismem vzniká zřejmě iluzorní pocit agency/autorství: tím, že máme v mysli na počátku myšlenky či jednoduché pohybové akce už celý její vzorec, máme dojem kontroly a autorství, protože můžeme predikovat/předjímat a očekávat další průběh myšlenky či pohybové/tělesné akce. Samozřejmě je pak možné v průběhu akce vzorec dané akce stornovat a nahradit jiným a tím celou akci vetovat nebo jen modifikovat, čímž se pocit agency ještě zesiluje.

- Jelikož vždy myslíme maximálně jednu větu s jedním jejím smyslem (myšlenkou), myslíme si, že jáství je právě jedno jediné. Avšak někdy je myšlení diskontinuální, přeskakuje, doprostřed věty/myšlenky vkročí jiná a přeruší ji (nebo ji násilně ukončí). Větší diskontinuitu mají psychotici nebo ti, co mají mnohočetnou poruchu osobnosti (disociační porucha osobnosti).

- Jáství není dáno jen myšlením smyslu věty či souslednosti dvou tří vět (vyplývání, argument, usuzování), ale často paralelně je toto myšlení doprovázeno např. vnímání propriocepce či napětí mimických svalů.

- Jáství může být někdy také jakousi několikavteřinovou dynamickou kaskádou či gradací stahů paralelních míst těla, jakýmsi postupným pohybem napětí či napínání jdoucím např. od hrdla přes střed hrudi do žaludku nebo naopak obráceně...

- Jelikož se určité naše mikrovýrazy mimických svalů opakují, jsou nám známé a vytvářejí nám známý, blízký, důvěrný pocit našeho jáství. Jde o opakující se stahy mimických svalů, proto máme pocit, že jsme to pořád my, že jde o stále stejnou naši individualitu: tváříme a šklebíme se totiž pořád stejně. Plus je zde opakující se příběh naší osobní historie, našeho autobiografického jáství.

- Jáství samozřejmě vzniká i bez myšlení, avšak méně výrazně. Nejvíc je jáství přítomno tehdy, když je v nějaké jazykové podobě přítomné slovo-jméno "já" (mě, mně, sobě, mnou, ale i koncovky sloves, např, jdu, píšu, navštívil jsem, půjdu...) nebo nonverbální vzorce-koreláty tohoto slova-jména já

- Jáství je obvykle komplexem/agregátem/konglomerátem více paralelně a následně aktivovaných různých částí těla...Obvykle jde o napětí, stažení či stlačení různých míst těla, nejčastěji mimických, obličejových svalů, středu hrudi a případně hlasivek, a to i jen při myšlení (hlasivky se jemně chvějí i když jen myslíme, zřejmě je tiché myšlení evolučním derivátem od původně hlasité mezilidské komunikace, která přes samomluvu se nakonec úplně internalizovala)

- Je jistě zajímavé to, že "slyšíme" svůj tichý hlas myšlení, ač ho neříkáme nahlas...Tichý hlas myšlení je odvozeninou hlasité mluvy, má zachovány jisté vlastnosti zvuku, jistou derivovanou zvukovou vibraci, hlasitost, intonaci, zabarvení, tón, rytmus, frekvenci...Přesto však není tento tichý "hlas" našeho myšlení hlasitý, jakoby nebyl fyzický: odtud ona falešná idea, že myšlenky jsou cosi netělesného či ryze duševního...Jsou jakoby stínem či odvozeninou normálního hlasu, jsou slyšet, ač nejsou zvukem...Je záhadnou, proč si musím mluvit "v hlavě" potichu pro sebe, abych si věci vyjasnil...Jakoby přesnost či integrace dat docházela k svému vrcholu až tím, že je artikulována do myšlenek. Paralelní činnosti mozku je pak vnucena linearita a sériovost lidské řeči. Linearita umenšuje - na rozdíl od paralelity - riziko nedorozumění. A to jak mezi lidmi, tak zřejmě v mysli samé. Věta je jednotkou, celistvým blokem informace, může být pak připojena k jiné jednotce, jinému bloku informace, a tím vznikne vyplývání a usuzování. Informace jsou komprimovány do jednotek-balíčků, tedy do vět. Pak je snadná rekurze neboli reference jedné věty k druhé: jednotka vypráví o jiné jednotce.

- V jakém smyslu je onen "tichý hlas mysli" slyšet, když není vyslovován, když není skutečným zvukem? Jednak v tom smyslu, že snad cítíme jemné hmatové vjemy či napětí v oblasti ušního bubínku. Za druhé (a důležitěji) tak, že ho "slyšíme" velice podobně, jako když máme vzpomínku na něčí hlas či rozhovor...Zdá se tedy, že myšlení k svému průběhu využívá zvukovou PAMĚŤ...Jsou zde aktivovány vzpomínky na slyšení zvuku, hlasu, hovoru, mluvy, zejména na zvuk a hovor našeho vlastního hlasu: vždyť onen tichý hlas mysli jakoby měl tak trochu mé zabarvení, tón i rytmus hlasu a mluvy...Když myslím, jako bych tak trochu mluvil sám pro sebe šeptem...Onen šepot je už neslyšitelný, jen mé hlasivky se jemně zachvívají...Chvění hlasivek dodá "zvuku" mé tiché mysli na větší realističtěji...A myšlenky už nejsou tolik "duchovní" či "oduševnělé, nemateriální".

- Umísťujeme myšlenky do hlavy až nyní, když kulturně víme, že je tam mozek, který je pro myšlení důležitý? Myslím, že nikoliv: myšlení je odvozené od hlasitého mluvení a pak hlasité samomluvy, tedy ho umísťujeme přirozeně a nezávisle na naší znalosti mozku dovnitř dutiny ústní, k hlasivkám, hrtanu, a pak samozřejmě do uší a ušních bubínků... Dalším důvodem je to, že myšlení je emocionální a emoce (zvláště ty sociální) jsou zejména napětím obličejových svalů na hlavě...Plus náš dominantní příjem informací pro myšlení je také na hlavě (zrak), druhý dominantní zdroj informací je také na hlavě (sluch), také komunikace informací je na hlavě (ústa), a konečně myšlení jako něco, co je hlavní (hlavní od slova hlava!), musí být nahoře, v horní-nejvyšší části těla (opět hlava). Nemluvím už o chuti a čichu, dalších důležitých receptorech informací, které jsou opět na hlavě.

- dále se zdá, že při usilovném myšlení napínáme obličejové svaly ještě šířeji a jinak než jen při sociálních emocích: naše snaha či úsilí či křeč myslet přesně pak může vyvolávat takové napětí kůže na lebce (i na jejím temeni a snad i vzadu), že nás pak hlava bolí po celém svém povrchu, i v zátylku a na temeni...

- Jáství je hodně spojeno s autoreferencí jazyka, což je konkretizace rekurzivity lidského jazyka, tedy jeho funkce, kdy nějaká věta má za svůj předmět či obsah jinou větu, je schopna o ní mluvit (tím vzniká i intencionalita n-tého řádu: Petr ví, že Hanka lže Janě v tom, že...). Nevěřím však v autoreferenci pravou či dokonalou, tedy že by něco přísně vzato referovalo k sobě samému, spíše jistý aspekt jedné věci odkazuje k jinému aspektu téže věci, typicky obsah těchto vět odkazuje k jejich formě:

TATO VĚTA JE PSÁNA V ČEŠTINĚ.

TATO VĚTA MÁ PĚT SLOV.

Obsah se někdy pokouší hovořit sám o sobě:

LŽU.
MLUVÍM PRAVDU.

Pak vzniká nesmysl honosně označovaný jako paradox (první případ) nebo bezduchost (druhý případ).

- Jak je však jáství spojeno s autoreferencí? Věty "Já jsem", "Jsem, který jsem", "Já jsem já", "Já existuji", to jsou různé typy tautologie "A = B = C", zjednodušeně "A = A", tedy "Já = Já = Já", jednoduše "Já = Já". Když si "uvědomuji sama sebe", jde myslím jen o jazykovou referenci jména, tedy pouhého SLOVA "já" na sebe sama: žádná skutečná entita "já" si neuvědomuje sama sebe, ale jednoduše jméno "já" odkazuje samo na sebe v základní tautologii "A = A", zde konkretizované na "Já = Já".

- někdy to může být trochu složitější. Jméno "já" je, jak jsem napsal výše, spojeno úzce s aktem pojmenování, s aktem identifikace. Řekněme, že chci vylézt na horu Praděd. Ztotožním se s ideou-pattern "zdolat Praděd", tato idea se opakovaně po čas mé horské turistiky vrací, je k ní referováno, ona přetrvává, předjímá obsah, posloupnost kroků a cíl dané akce, takže to pak působí dojmem, že zde je jedno já, k němuž se referuje. Ve skutečnosti zde není přítomné žádné trvalé já, ale je zde dlouhodobě opakovaně přítomen (opakovaně se vrací, aby předjímal a určoval další jednání organismu) stejný vzorec/pattern "zdolat Praděd", který byl pro danou dobu ztotožněn s jástvím, stal se momentálním převládajícím hybným a řídícím impulzem organismu (odtud i naše falešná představa, že jáství je jakýsi duch, vnitřní síla, loutkář těla).

- Rozhodování je proces vyhodnocování pro a proti různých možností, volba jakožto akt finálního povelu, rozhodnutí, kdybychom vydali povel k akci však obvykle (nebo možná nikdy) neexistuje: najednou se začne přirozeně a spontánně realizovat jedna z uvažovaných možností. K volbě dojde přirozeně či i skokem, najednou, z ničeho nic. Případně proto, že převládne emoce touhy či chtění jedné z uvažovaných možností (v průběhu může převládnout touha po opačné možnosti, pak se můžeme vrátit zpět a realizovat druhou možnost nebo utonout v nerozhodném těkání).

- Jak rozumíme významu slov a významu svých myšlenek? Zcela přirozeně, automaticky, nemusíme myslet význam slov a vět za slovy a větami či vedle nich či před nimi, myslíme či vyslovujeme jednoduše slova a věty, význam je dán přirozeně, spontánně. Jen když se myšlení zadrhne, začneme hledat význam slova či věty, které "nerozumíme".

- Neexistuje žádná mysl, jen po sobě jdoucí myšlenky, jejich proud.

- Neexistuje žádné přetrvávající vědomí, jen proud vědomých stavů, což jsou různé pocity, myšlenky, vjemy, často i paralelně přítomné.

- Iluze přetrvávajícího myšlení je daná přetrváváním celostního smyslu věty či celostního smyslu/ideje/vzorce (pattern) jistého úsudku (obvykle dvou, tří nebo čtyř vět) po celou dobu jejich průběhu. Podobně při nějaké akci našeho těla: zdá se, že pohybové úkony těla se skládají ze série jednodušších úkonů, z nichž každý má vlastní pattern přetrvávající často po celou dobu jeho průběhu v mysli, navíc někdy v mysli přetrvává pattern celého složitějšího pohybového úkonu (Jednu mu vrazit, ukrást v obchodě květináč,...).

- Přetrvávání ideje či pattern (vzorce, struktury, noematu) po celou dobu myšlení určité myšlenky, úsudku, argumentu nebo po celou dobu vykonávání jistého činu, pohybového aktu vytváří iluzi přetrvávajícího jednoho vědomí. Ve skutečnosti jen přetrvává (či se do mysli opakovaně vrací) jen jeden určitý pattern. Podobně v případě dlouhodobých akcí či plánů či životních programů: do mysli se opakovaně naléhavě vrací pattern jistého plánu, programu, cíle, úkolu apod.

- Pattern je v mysli vždy jen jeden, z toho vzniká představa existence vždy jen jednoho jáství. Někdy je však realizace určitého pattern - např. celkového smyslu určité věty - přerušena v jeho půlce, např. tím, že se začne myslet či vyslovovat věta s úplně jiným pattern. Někdy může dojít k vnitřnímu konfliktu: jeden impulz ve mě něco chce, jiný to odmítá apod.

- Emoce nejsou nic psychologického či mentálního, jsou to jen stahy či stlačení těla, často nesoucí jistou informaci, byť velmi jednoduchou, tedy jistý typ naladěnosti vnímání a prožívání (Něco se děje!...nebo: Tohle fakt ne!...) + často mají intencionální korelát, tedy jistý svůj předmět, obsah (strach ze psů), který je obvykle vyjádřen větou/větami či jen nonverbálním smyslem nějaké věty/vět

- Emoce mají tedy primitivní informaci zabudovanou už v sobě (Něco se děje!) plus mají svůj bohatší informační obsah vyjádřený větou, sérií vět či dokonce úsudkem (Všichni psi jsou nebezpeční. Tamhle je pes. Ten pes je nebezpečný. Mohl by mi ublížit...Něco se děje!...Rychle pryč!!!)...V daném příkladě primitivní skrytý implicitní obsah (jednoduchá informace) emoce (Něco se děje!) ovlivnil (katastrofizoval) obsah či intencionální předmět daného strachu (údajná nebezpečnost psů vyvolávající strach z nich).

- Emoce, zejména emoce sociální, pociťujeme jako propriocepce mimických svalů. Např. samolibost cítíme tak, jako bychom se dosti samolibě šklebili: tak silné je napětí/stažení našich mimických svalů. Ve skutečnosti se příliš samolibě netváříme, zřejmě proto, aby naše emoce nebyly příliš vidět pro druhé (evoluční výhoda klamu). Cítíme tedy větší samolibý škleb, než ve skutečnosti realizujeme.

- Své já cítíme často právě jen jako stažení mimických svalů, k němuž na okraj vágně vizualizujeme představu naší hlavy (kterou nikdy přímo nevidíme) jako neurčitého "bramboroidu". Mimické svaly (případně oči) jsou ústřední, hlava je cosi, co vizualizujeme za ně, na okraj. Víme přitom stále implicitně, že mimické svaly jsou kulisami či "Potěmkimovými vesnicemi" určenými pro druhé, že je důležitá jejich viditelná strana.

- Slovo-jméno "já" vyvolává v těle pocity výjimečnosti, důležitosti, významnosti, tedy toho, že jde o cosi velmi důležitého...Často se aktivizuji (stáhnou, stlačí, napnou) mimické svaly, vznikne tlak ve středu hrudi apod. Toto slovo "já" aktivuje onu významnost nejen při pocitu viny či samolibosti (nebo naopak pokory), ale také tehdy, když se mluví o nás, když vyprávíme svou osobní historii apod.

- Neexistuje žádný pozorovatel, jen vizuální perspektiva daná polohou očí a pohyby hlavy a těla (částečně ještě polohou a pohyby uší a dalších smyslových receptorů). Oči jako referenční bod jsou užity často i když máme oči zavřené: když chceme tzv. "zaměřit svou pozornost" třeba nejprve na pravou, potom na levou nohu, oči pod zavřenými víčky těkají nejprve doprava dolů, pak doleva dolů...

- Jáství je nejvýraznějším momentálním vůdčím impulzem, často je jím právě jen kontinuálně přetrvávající celkový smysl dané věty, která je třeba jen myšlena "potichu". Tento smysl věty je konkretizován či oživen svým "vtělením": tedy je současně paralelně vnímáno chvění mých hlasivek, myšlenka je současně "slyšena" i "mluvena, vyslovována potichu", současně je cítěna postupná kaskáda tělesných propriocepčních vjemů jako jakýsi dynamický proces postupného stupňování či uvolňování či pouhé proměny napětí v těle (např. od chvějícího se hrdla se přechází do středu hrudi, kde dochází k stlačení z povrchu hrudi jakoby trochu směrem dovnitř apod.).

- je zajímavé, proč je střed hrudi pro jáství tak významný, proč je jemné stlačování jakoby z kůže povrchu hrudi směrem dovnitř pociťováno právě tam. Napadá mě snad jen jeden důvod: blízkost dechu, nádechu a výdechu, blízkost průdušnice, průdušek, plic. Vše toto souvisí s dýcháním, duše dříve byla chápaná jako duch-dech, oživující vzduch, vítr, nádech-výdech...Klíčové zde zřejmě budou průdušky. Může to být také zčásti individuální: trpěl jsem od dětství na těžké záněty průdušek, průdušky ostře vnímám při cigaretovém kouři, cítím jejich pálení, sevření a obtížnou roztažitelnost v prašné místnosti a v přítomnosti alergenů ve vzduchu. Avšak nepodceňuji ani blízkost srdce (vůči středu hrudi) a jeho zrychleného (stres, strach) či zpomaleného (uvolnění, klid) bušení během různých emocí. Stlačení středu hrudi souvisí s jistým pocitem napětí, významnosti, důležitosti, proto tak rezonuje se slovem-jménem "já", které je pokládáno za to nejdůležitější, co máme, co navíc dokonce údajně sami jsme...Východní filozofie má srdeční (čtvrtou) čakru jako jakési energetické pole umístěnou také ve středu hrudi...

- pro problém já je klíčové právě slovo-jméno "já" a akt "pojmenování, identifikace, ztotožnění něčeho jako já, jako sebe"...je důležitý akt pojmenování a význam slova "já" + tělesné pocity stažení, napětí, stlačení, které toto slovo-jméno v těle rozehrává, pocity stlačení např. ve středu hrudi nebo stažení mimiky, jak jsem psal už výše...stlačení ve středu hrudi vyvolává pocit důležitosti, významnosti...stažení mimiky vyvolá sociálnost "já" (neztratit svou sociální tvář, tvář jako tváření se pro druhé, hraní sociálních rolí, výrazů tváře) + jeho individualitu (já jako mé typické stereotypní opakované jemné šklebení, jemná souhra stažení mých mimických obličejových svalů) + jeho blízkost, známost, přirozenost, samozřejmost, důvěrnou známost: toto stažení mimických svalů přece znám + zdání reálnosti, živosti, konkrétnosti, opravdovosti, aktuální materiální přítomnosti jáství: vždyť ono stlačení na hrudi a stažení mimiky je přece tak reálné a skutečně přítomné...

- co znamená, že chci pohnout rukou? stávám se momentálním impulzem "chci pohnout rukou", který má jako svůj obsah regulaci pohybu rukou...samozřejmě netušíme, jak se chtění pohnout rukou přelévá do pohybu ruky, známe jen časovou styčnost a korelaci, nic víc...vizuální a zejména propriocepční představa pohybu ruky se postupně stává skutečnou (pociťujeme jakoby zahřívání ruky zevnitř, když si představujeme její budoucí pohyb)...ve skutečnosti se častěji naše tělo hýbe bez předchůdného chtění...

- slovo "já" je jakýsi titul či jméno pro momentální aktuální vůdčí impulz, pro to, co je hlavně a dominantně přítomno v mysli právě teď...

- jak nás přesvědčuje jáství o své reálnosti?

a) skrze nejjednodušší skálopevnou nutnost nejjednodušší ze všech tautologií, tedy "A = A", "Já = Já", kdy jméno "já" logicky nutně a zcela bezobsažně referuje jen samo na sebe:

"Já jsem já, jsem to já, kdo..., jsem, který jsem,...já si uvědomuji sám sebe, já jsem, já existuji...složitěji a skrytěji v téměř každém slově ve větách s jménem "já", např. Já jsem (já) byl (já) přítomen (já) a stále jsem (já) přítomen (já)..."

Jménu já je dána reálnost nikoliv tím, že by referovalo na reálnou věc, ale tím, že referuje samo na sebe! Z nevýhody je udělána ctnost: jen touto bezobsažnou referencí jména na sebe sama se dosáhne neotřesitelné jistoty, nutnosti a pravdivosti logické formální autoreference...

b) skrze naléhavost sevření, stlačení a napětí jistých částí těla při pomyšlení-vyslovení jména-slova "já" (např. středu hrudi nebo mimických svalů) - střed hrudi může mít výhodu jednoho pevného bodu uprostřed a jakoby téměř v těžišti těla...to vytváří představu pevného stabilního jednobodového ega-já..podobně obličej je jen jeden, je vždy jediným, byť proměnlivým povrchem-plochou-polem emocí...

c) několikavteřinovým kontinuálním přetrváváním či častým navracením se určité ideje-vzorce nějaké myšlenky, úsudku či akce během jejich průběhu, během jejich postupného realizování...

d) opakovaným vracením se jistého životního programu, plánu, cíle, po celý život či po jisté životní období: toto vytváří iluzi přetrvávající identity

e) svým "monoteismem" či "mono-tematismem": vůdčí přítomný impulz je vždy jeden (myšlení je sériové, nikoliv paralelní, stejně tak lidský jazyk, stejně tak vůdčí momentální impulz: zřejmě proto, aby se předešlo zmatkům, záměnám, nedorozuměním a záměně posloupnosti kontinuálních kroků u hypotetických možných paralelních programů), hlavní životní téma, cíl či plán je taky jeden, přítomná myšlenka či pohybový úkon či tělesná akce je vždy také právě jedna (multitasking je naopak velmi vyčerpávající): tato jednotnost dotváří také iluzi jednoho stálého přetrvávajícího "já"

f) snaha o integraci, koordinaci, paralelní synchronizaci, kontinuitu úkonů a reakcí různých částí a funkcí těla vyváří také iluzi jednoho já

zdá se, že já je vždy momentální idea jistého jednání či třeba jen reagování (např. třeba jen pozorování či vnímání) doprovázená napětím jistých částí těla a kontinuálně několik vteřin přetrvávající, dokud se akce nevykoná a dokud není nahrazena jinou, třeba jen poněkud modifikovanou ideou (nejprve zatlačit doleva, pak strčit do rohu, pak zavřít dveře, zkontrolovat sporák,...)...nebo je to jindy (často při přemýšlení, kdy jsme do značné míry pohlceni obsahem svých myšlenek) jen idea jisté věty doprovázená paralelně napětím určitých částí těla a kontinuálně přetrvávající po čas průběhu-realizace dané věty (i když se zřejmě i během realizace-vyslovování-tichého myšlení dané věty mírně modifikuje či akcentuje jiné aspekty dané věty-myšlenky a akcentuje zejména to slovo, které je zrovna myšleno a to slovo, které na něj bude navazovat)

- i když je já agregátem většího počtu paralelních pochodů těla, je plně uvědomován vždy jen jeden, ostatní jsou na pozadí-okraji, či se těkavě skáče od jednoho k druhému a zase zpět...

- jáství je jakási momentální jednota, integrace-komplex momentální myšlenky a vjemů a pocitů do jedné několik vteřin přetrvávající integrované akceschopné jednotky...

- jáství je jakási připravenost k činu, k budoucímu, predikce a očekávání budoucího, otevřenost pro budoucí, snaha uskutečnit budoucí, tedy teleologie nesená jedním pattern-vůdčí ideou a předjímáním její realizace...míněno je obvykle bezprostředně budoucí, a jáství trvá jen několik vteřin...

- věta "Já udělám to, a pak to" propojuje jméno já a pattern budoucí akce...tím dává jáství také pocit agency (autorství, aktérství, viz výše)


+ já se ztotožňuje s tělem, to je onen akt "ztotožnění se, identifikace s..." spojený velmi úzce se jménem "já", kterým je jmenováno-pojmenováno-nazýváno ledasco...