Já - pokračování

Já - pokračování

- Já získává obrysy postupně jako cibule nebo matrjoška - postupně si uvědomujeme, kým jsme (muž, žena,...)

- "Já" je primárně jménem těla, je zde zvyková silná vazba "já" k tělu

- "Já" je sjednocující princip více současných paralelních stavů těla a mysli

- Já je zejména aktem pojmenování:

JÁ JSEM TO.

JÁ JSEM TO A TO.

JÁ JSEM...POCIT, TĚLO, OBJEKT, JMÉNO "JÁ" SAMO (autoreference jména já na sebe sama třeba ve větě "JÁ JSEM JÁ"), STAV, PROCES, ZMĚNA, DECH, NÁDECH A VÝDECH, BYTÍ, EXISTENCE, ŽIVOT, SÍLA ŽIVOTA, SVĚT, VNITŘNÍ SÍLA, VŮLE, TEN NEJJEMNĚJŠÍ, NEJLEHČÍ A NEJUVOLNĚNĚJŠÍ POCIT...

- "já" je aktem referování, odkazování, ukazování, "pokřtění", identifikace, ztotožnění, pojmenování

- "já" je aktem sebe-ztotožnění, sebe-identifikace...Jenomže CO se ztotožňuje s tím určitým objektem "X" ve formě věty "JÁ JSEM X"?...Čím je to "já", které se zde ztotožňuje s oním určitým X, ať už za X v daném identifikačním aktu dosadíme cokoliv, třeba pocit, celé tělo, myšlenku či proces myšlení apod.?

- "já" je určitým dynamickým procesem, který několik vteřin kontinuálně přetrvává a může snad mít i jisté stavy, vlastnosti, změny, posloupnost kroků svého průběhu, kontinuální identitu své struktury po dobu několika málo vteřin (to souvisí s krátkodobou pamětí, pracovní pamětí a systémem pozornosti)

- já může na několik vteřin být jakýmsi vztažným bodem, který pozoruje, monitoruje, skenuje okolí či tělo, propojuje dvě myšlenky, "má-vlastní-prožívá" určité stavy, pocity, myšlenky, vjemy jako jakýsi jejich podklad, báze, na níž se to odehrává, jako jakýsi jejich vlastník: poživatel, myslitel, pociťovatel, jednatel, kontrolor...a tato momentální vztažná jednotka-jednota, referenční bod se může i ztotožnit s určitým objektem ve větě "Já jsem X"

- platí však předchozí odstavec? Opravdu cosi takového existuje, nebo je to jen ústupek tradičnímu pojetí subjektu? Nevím...Pokud by to i existovalo, neexistuje to trvale, ale maximálně se to v těle občas objevuje...Jako určitá forma-struktura-vzorec, zřejmě u každého stejný, jakési "prázdné základní já", které pak nabývá různé proměnlivé obsahy...Samo o sobě je to bezpohlavní, prázdné, jde o jakousi prázdnou mechanickou funkci či formu...Ale to je už myslím dost velká spekulace...

- s "já" je spojený jistý pocit kontroly, svobody, autonomie, volnosti, jistoty, že věci jsou pod kontrolou...jde zřejmě o to, že já je oním momentálně dominantním impulzem, který předjímá svůj další průběh a cíl...

- proč je zde pocit, že pocity jsou vždy vztažené k pociťovateli, tedy k někomu, kdo je pociťuje, má, vlastní, je s nimi bezprostředně obeznámený, má jejich přímé poznání, je jejich pozadím, podkladem, základní bází či skrytou příčinou? Protože obvykle přirozeně pocity vztahujeme k tělu, které chápeme jako jakousi statickou pevnou jednotku-jednotu!

- možná je to jen iluze plynoucí ze subjekt-objektové struktury našeho západního indoevropského jazyka: predikáty (případně i relace, ale každopádně všechny vlastnosti, akcidenty, přívlastky, mody, stavy) připisujeme jistým sub-jektům, sub-stancím, pod-kladům, věcem-objektům...proto náš jazyk všechny relace a predikáty a stavy/mody připisuje jistému údajně pevnému subjektu "já"...Když zde pak mluvím o údajném "já", popisuji snad jen gramatickou, syntaktickou a sémantickou formu našeho jazyka...

- Nisargadatta říká: já jsem tím, co ví, že já jsem...jenomže CO-KDO to ví a čím, skrze co, skrze jaký mechanismus či funkci či algoritmus to ví? A ví to vůbec? Může to být jen autoreference jména "já" na sebe sama, či spíše autoreference slova-slovesa "vědět" na sebe sama...