PROČ CHCEME?

PROČ CHCEME?

a) ...žít?

vlastně nevíme, jen chceme, když je náš život ohrožen, zesílí aktivita těla přežít, zvětší se jeho úsilí, snaha, intenzita jeho vybuzení dělat vše proto, aby přežilo, aby se zachovalo

ani nevíme, proč bychom vlastně měli chtít žít ani proč chceme - jen chceme

viděno z nadhledu, je lhostejné, zda přežiji tuto minutu či tento den či tuto noc či tento rok

nevidím důvod, proč žít či proč nežít - jen chci žít, je to reflex, pouhý mechanismus, algoritmus, mé geneticko-biologické nastavení

b)...pozitivní emoce?

a chceme je vůbec? spíše jsou pozitivní emoce znaky toho, že chceme situaci, ve kterých je máme...a situace, ve kterých je máme, obvykle chceme proto, že zvyšují naši schopnost žít, náš sociální status apod.

pozitivní emoce samy o sobě nejsou lepší nebo horší než negativní emoce - jsou prožitkově stejně zajímavé či nezajímavé, stejné

c)...nechceme negativní emoce?

totéž: nechceme situace ohrožující život či naše společenské postavení

negativní emoce nás aktivizují ke změně, uvádějí nás do pohybu, motivují nás, vybuzují nás - proto nechceme i je samotné, ale samotný jejich prožitek není strastný, není bolestný, není plný utrpení, jen je jejich podstatou/přirozeností výzva ke změně

jsou prožitkově zcela neutrální, stejně jako tzv. údajné "pozitivní" emoce, prožitky, pocity, city, emoce...

d)...zdraví, vyšší či stabilní sociální status - a naopak odmítáme nemoc, pád na "sociální dno"?

jsme tak nastaveni...je to dobré pro naše tělo, ale prožitkově jsou na tom bezdomovci i nemocní stejně jako my, jen mají některé jiné intenzity v těle, nelze však říci, že jde o intenzity negativní či strastiplné

--

pokud tomu tak je, proč tedy stres a úzkost, dlouhodobá neuróza někdy vyvolávají onemocnění těla, tedy psychosomatické nemoci?

protože negativní pocity jako je velký a dlouhodobý stres, obavy či úzkost sice nejsou prožitkově negativní, ale vysilují a namáhají naše tělo neustálou jeho aktivací, napínáním, vybuzováním, excitací, burcováním, namáháním: psychosomatické onemocnění jsou vlastně nemoci z vyčerpání příliš napjatého, příliš předrážděného organismu

nelze však říci, že by samy o sobě byly prožitkově špatné - jen řekněme zkracují život a zhoršují výkon těla, plus přinášejí jisté intenzivní prožitky, které nazýváme nemocí, které však nejsou prožitkově negativní...

--

to, po čem toužíme, není lepší než to, co máme - touha nám lže, když získám čokoládu, drogu, partnera, sex, dovolenou, dítě, peníze, nebudu mít intenzivnější prožitek štěstí, než už mám teď...a když tyto věci naopak ztratím, nebudu se mít hůře než teď, jen budu mít jiné typy/druhy intenzit v těle, stejně zajímavé a nikoliv prožitkově více negativní...

--

překvapuje nás, že myšlení se děje samo - bez naší vůle, snahy, úsilí, přičinění

jsme stroje na myšlení, na myšlenky

ať chceme či nechceme, musíme myslet

myšlení se děje jakoby spíše skrze nás, v nás a námi, nám, než že bychom ho sami aktivně mysleli, vytvářeli, produkovali, vyráběli, vyvolávali...

někdy se namáháme, abychom mysleli lépe, je to však zbytečné a kontraproduktivní: je-li myšlenka zralá, bude vymyšlena - není-li, nebude...snaha je zbytečná, marná...