matky znají:
dítě spadne a narazí si koleno...
podívá se na matku: když se matka dívá, rozeřve se jako pavián...
když se matka nedívá, klidně pokračuje ve své hře, jakoby se nic nestalo...
možná že lidé trpící depresemi a úzkostí zas tolik netrpí, jen mají hyperaktivní systém sebelítosti, stěžování si a fňukání (opakovaně jim v hlavě vyskakují tyto "stěžovací a negativní" myšlenky):
když se tzv. "celý den" nudím, mám depku, splín, smutek, hněv, úzkost, obavy, strach, ve skutečnosti je tomu takto:
několikrát za hodinu se mi vždy asi na dvacet vteřin vynoří nepříjemný pocit v těle doprovázený hodnotícím soudem: JE TO HRŮZA, CELOU DOBU TRPÍM. tento soud je mým silným přesvědčením, které zastávám s jistotou.
Ale tento soud je chybný: ve skutečnosti trpím pětkrát za hodinu vždy po dobu asi dvaceti vteřin, což nejsou ani DVĚ MINUTY z celé hodiny!
Podobné je to u pocitu hladu, u sexuální touhy, u touhy jít do kina apod...Tyto pocity se vynořují opakovaně, ale vždy jen na chvíli...Vyvolávají v daný moment silný impulz k akci, ale brzy odezní...
Dokonce je možné, že ANI PO DOBU oněch 20 vteřin netrpím, jsem totiž zaměstnán vyjadřováním bolestínského přesvědčení a hodnotového soudu, jak strašně moc trpím! Možná je ten soud vyvolán vždy jen 5 vteřinami nepříjemného napětí v těle, které se může vracet - dobře, třeba dvacetkrát za hodinu - to by pak byly zase jen necelé dvě minuty z celé hodiny! I kdyby to bylo pět minut, je to pořád dost málo na to, abych tvrdil, že se celou hodinu třesu úzkostí a obavami!
Bohužel nás tyto hodnotové krátké pocity ovlivňují zásadně v budoucím rozhodování, volbách a jednání - jsou to totiž pocity rekapitulující a soudící-odsuzující celé časové trvání, ač sami trvají jen chvilku.
Je to tak zařízeno evolučně: aby tělo moc netrpělo a nevyvádělo se tak utrpením z rovnováhy, aby však současně skrze tyto krátké hodnotící pocity směřovalo své jednání k změně situace.
nepříjemný pocit čili negativní emoce je JENOM sevření, napínání či stlačení různých částí těla (současně a postupně) a je odvozený zřejmě původně z prožitku MÍRNÉ (tělo si přece nechce příliš škodit a příliš destabilizovat svoji psychiku, zvolí tedy jako vzor pro své "psychické bolesti" neboli "negativní emoce" mírnou fyzickou bolest, nikoliv silnou fyzickou bolest...ale nesmí být mírná zase moc, aby stimulovala k akci...a zároveň nesmí být ani zase moc silná, aby zde byl prostor pro její případné motivační stupňování, a hlavně aby nedemotivovala) fyzické bolesti, kdy tělo bylo zraněno, kdy na tělo bylo tlačeno, kdy bylo svíráno v boji, nebo kdy mělo stlačený žaludek při nevolnosti z jídla (odtud podobnost strachu a žaludeční nevolnosti, proto strach někdy vyvolává pocity na zvracení) nebo sevřenou hruď, průdušky či plíce při nachlazení či zánětu průdušek/plic (podobnost sevřenosti hrudi při zánětu průdušek s jiným druhem úzkostí, strachů a obav)...
Když prohlédneme, jak to je, můžeme pak fňukat o dost méně: trpíme všichni mnohem méně, než jsme evolučně nuceni si myslet!
navíc je možné, že někteří (řekl bych, že dost velká část) úzkostní či depresivní netrpí VŮBEC: jen mají hyperaktivní systém stěžování si a vynášení negativních soudů, takže věří tomu, že trpí, hodnotí to tak, mluví o tom, pořád na to myslí, pořád myslí myšlenky-významy vět JÁ TRPÍM, TO JE HRŮZA, JÁ JSEM CHUDÁK, JE TO STRAŠNÉ, BUDE TO JEŠTĚ HORŠÍ, DOBŘE UŽ BYLO, JE TO ŠÍLENÉ, NEDÁ SE TO VYDRŽET...ale ve skutečnosti žádné (nebo skoro žádné) negativní pocity vůbec nemají, neprožívají, nezakoušejí!!!
úzkostní jakoby měli jen FIXNÍ IDEU, že mají úzkost, a depresivní zase fixní ideu, že mají depresi...jako bych já měl fixní ideu, že mám třetí nohu, ačkoliv - samozřejmě - mám jen nohy dvě!
- možná je to podobné i tehdy, když hodnotíme sex či čokoládu jako něco skvělého - náš interpretační a motivační systém je poněkud odpojený od systému reálného prožívání: sex a čokoláda jsou na chvilku fajn, ale interpretujeme je nadměrně jako něco skvělého a bezdůvodně je příliš moc chceme...
- každopádně se zdá, že všichni prožíváme skoro pořád svůj OBVYKLÝ STAV, který má blízko k neutrálu, či je mírně nad či pod ním...prožíváme tedy všichni pořád STABILNÍ STAV, předpokládám, že je u každého stejný, protože je vlastně NIJAKÝ: řešíme běžně různé věci, problémy, záležitosti...a cítíme něco jen tehdy, když máme na chvíli lehkou slast či strast (obvykle fakt jen na chvíli!)
- v interpretaci pak zbytečně zveličujeme dualismus a kontrast/dichotomii dobrého a špatného, slastného a strastného: mezi válením se doma a náročnou prací ve skutečnosti není zas tak velký rozdíl! to druhé má jen NĚKOLIK VTEŘIN strasti navíc!
- víme, že slast je prchavá a krátkodobá, ale stejně je na tom i strast, což obvykle nevíme, protože se strast pořád vrací (byť jen na chvilku) + protože ji doprovází NEPRAVDIVÉ hodnotící postoje-soudy-úsudky (naše přesvědčení, víry), že je to HROZNÉ A STRAŠNÉ pořád!
- věřím však i tomu, že náš obvyklý stav je u každého lehce jiný - někdo je prostě téměř pořád v jemné euforii nebo smutku...jelikož jde však jen o jemné individuální zabarvení, které dotyčný pro jeho jemnost a zejména proto, že si na něj zvykl (jde o stálé pozadí), téměř nevnímá, není to moc podstatné...spíš je to viditelné druhým než tomu, kdo to zakouší...
- samozřejmě někdy naopak můžeme trpět hodně, přesto však náš motivační systém nás stále nutí k životu: TRPÍM JAKO PES - ALE ROZHODNĚ CHCI ŽÍT DÁL, AČ ŠANCE NA ZLEPŠENÍ JE MIZIVÁ!...tělo nám pak vyčaruje iluzi možné naděje...což je jako motivace zase evolučně výhodné: dokud je sebemenší šance na změnu či sebe-záchovu, proč by se organismus neměl snažit přežít?
dítě spadne a narazí si koleno...
podívá se na matku: když se matka dívá, rozeřve se jako pavián...
když se matka nedívá, klidně pokračuje ve své hře, jakoby se nic nestalo...
možná že lidé trpící depresemi a úzkostí zas tolik netrpí, jen mají hyperaktivní systém sebelítosti, stěžování si a fňukání (opakovaně jim v hlavě vyskakují tyto "stěžovací a negativní" myšlenky):
když se tzv. "celý den" nudím, mám depku, splín, smutek, hněv, úzkost, obavy, strach, ve skutečnosti je tomu takto:
několikrát za hodinu se mi vždy asi na dvacet vteřin vynoří nepříjemný pocit v těle doprovázený hodnotícím soudem: JE TO HRŮZA, CELOU DOBU TRPÍM. tento soud je mým silným přesvědčením, které zastávám s jistotou.
Ale tento soud je chybný: ve skutečnosti trpím pětkrát za hodinu vždy po dobu asi dvaceti vteřin, což nejsou ani DVĚ MINUTY z celé hodiny!
Podobné je to u pocitu hladu, u sexuální touhy, u touhy jít do kina apod...Tyto pocity se vynořují opakovaně, ale vždy jen na chvíli...Vyvolávají v daný moment silný impulz k akci, ale brzy odezní...
Dokonce je možné, že ANI PO DOBU oněch 20 vteřin netrpím, jsem totiž zaměstnán vyjadřováním bolestínského přesvědčení a hodnotového soudu, jak strašně moc trpím! Možná je ten soud vyvolán vždy jen 5 vteřinami nepříjemného napětí v těle, které se může vracet - dobře, třeba dvacetkrát za hodinu - to by pak byly zase jen necelé dvě minuty z celé hodiny! I kdyby to bylo pět minut, je to pořád dost málo na to, abych tvrdil, že se celou hodinu třesu úzkostí a obavami!
Bohužel nás tyto hodnotové krátké pocity ovlivňují zásadně v budoucím rozhodování, volbách a jednání - jsou to totiž pocity rekapitulující a soudící-odsuzující celé časové trvání, ač sami trvají jen chvilku.
Je to tak zařízeno evolučně: aby tělo moc netrpělo a nevyvádělo se tak utrpením z rovnováhy, aby však současně skrze tyto krátké hodnotící pocity směřovalo své jednání k změně situace.
nepříjemný pocit čili negativní emoce je JENOM sevření, napínání či stlačení různých částí těla (současně a postupně) a je odvozený zřejmě původně z prožitku MÍRNÉ (tělo si přece nechce příliš škodit a příliš destabilizovat svoji psychiku, zvolí tedy jako vzor pro své "psychické bolesti" neboli "negativní emoce" mírnou fyzickou bolest, nikoliv silnou fyzickou bolest...ale nesmí být mírná zase moc, aby stimulovala k akci...a zároveň nesmí být ani zase moc silná, aby zde byl prostor pro její případné motivační stupňování, a hlavně aby nedemotivovala) fyzické bolesti, kdy tělo bylo zraněno, kdy na tělo bylo tlačeno, kdy bylo svíráno v boji, nebo kdy mělo stlačený žaludek při nevolnosti z jídla (odtud podobnost strachu a žaludeční nevolnosti, proto strach někdy vyvolává pocity na zvracení) nebo sevřenou hruď, průdušky či plíce při nachlazení či zánětu průdušek/plic (podobnost sevřenosti hrudi při zánětu průdušek s jiným druhem úzkostí, strachů a obav)...
Když prohlédneme, jak to je, můžeme pak fňukat o dost méně: trpíme všichni mnohem méně, než jsme evolučně nuceni si myslet!
navíc je možné, že někteří (řekl bych, že dost velká část) úzkostní či depresivní netrpí VŮBEC: jen mají hyperaktivní systém stěžování si a vynášení negativních soudů, takže věří tomu, že trpí, hodnotí to tak, mluví o tom, pořád na to myslí, pořád myslí myšlenky-významy vět JÁ TRPÍM, TO JE HRŮZA, JÁ JSEM CHUDÁK, JE TO STRAŠNÉ, BUDE TO JEŠTĚ HORŠÍ, DOBŘE UŽ BYLO, JE TO ŠÍLENÉ, NEDÁ SE TO VYDRŽET...ale ve skutečnosti žádné (nebo skoro žádné) negativní pocity vůbec nemají, neprožívají, nezakoušejí!!!
úzkostní jakoby měli jen FIXNÍ IDEU, že mají úzkost, a depresivní zase fixní ideu, že mají depresi...jako bych já měl fixní ideu, že mám třetí nohu, ačkoliv - samozřejmě - mám jen nohy dvě!
- možná je to podobné i tehdy, když hodnotíme sex či čokoládu jako něco skvělého - náš interpretační a motivační systém je poněkud odpojený od systému reálného prožívání: sex a čokoláda jsou na chvilku fajn, ale interpretujeme je nadměrně jako něco skvělého a bezdůvodně je příliš moc chceme...
- každopádně se zdá, že všichni prožíváme skoro pořád svůj OBVYKLÝ STAV, který má blízko k neutrálu, či je mírně nad či pod ním...prožíváme tedy všichni pořád STABILNÍ STAV, předpokládám, že je u každého stejný, protože je vlastně NIJAKÝ: řešíme běžně různé věci, problémy, záležitosti...a cítíme něco jen tehdy, když máme na chvíli lehkou slast či strast (obvykle fakt jen na chvíli!)
- v interpretaci pak zbytečně zveličujeme dualismus a kontrast/dichotomii dobrého a špatného, slastného a strastného: mezi válením se doma a náročnou prací ve skutečnosti není zas tak velký rozdíl! to druhé má jen NĚKOLIK VTEŘIN strasti navíc!
- víme, že slast je prchavá a krátkodobá, ale stejně je na tom i strast, což obvykle nevíme, protože se strast pořád vrací (byť jen na chvilku) + protože ji doprovází NEPRAVDIVÉ hodnotící postoje-soudy-úsudky (naše přesvědčení, víry), že je to HROZNÉ A STRAŠNÉ pořád!
- věřím však i tomu, že náš obvyklý stav je u každého lehce jiný - někdo je prostě téměř pořád v jemné euforii nebo smutku...jelikož jde však jen o jemné individuální zabarvení, které dotyčný pro jeho jemnost a zejména proto, že si na něj zvykl (jde o stálé pozadí), téměř nevnímá, není to moc podstatné...spíš je to viditelné druhým než tomu, kdo to zakouší...
- samozřejmě někdy naopak můžeme trpět hodně, přesto však náš motivační systém nás stále nutí k životu: TRPÍM JAKO PES - ALE ROZHODNĚ CHCI ŽÍT DÁL, AČ ŠANCE NA ZLEPŠENÍ JE MIZIVÁ!...tělo nám pak vyčaruje iluzi možné naděje...což je jako motivace zase evolučně výhodné: dokud je sebemenší šance na změnu či sebe-záchovu, proč by se organismus neměl snažit přežít?
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!