Já - další rozpracování

- tendence k reifikaci/zvěcňování/substancializaci (res = latinsky věc, substance = podstata, podklad, základ, věc): tím, že používáme substantiva (podstatná jména), máme tendenci vidět v procesech a stavech svého organismu věci, předměty, objekty - proto chápeme já jako objekt, jako věc

- mluvím o těle, co tím myslím? psychofyzický organismus, bytost, živou bytost...

- já je spojeno s jedním relativně stabilním objektem-věcí-předmětem, kterým je lidské tělo...Toto tělo skutečně něco dělá, nějak reaguje, chová se, jedná...V tomto smyslu tedy já-objekt existuje...Ovšem pak je třeba se ptát, co tělo je: není pociťovatelem ani jednatelem ani v něm nikdo takový nesídlí a nikdo takový ho neřídí, je to spíše proud neosobních pocitů, myšlenek, vjemů, akcí,...

- tím, že je jméno-slovo "já" napojeno na relativně stabilní objekt-věc tělo s relativně stabilní strukturou a vlastnostmi (charakter, osobnost, temperament, stereotypní jednání, obvyklé tendence a dispozice k jednání), ještě více podléháme iluzi, že já je trvalá jedna věc

- i pokud by tělo mělo po celý svůj život zcela identickou strukturu, formu, charakter, osobnost, temperament a tyto jeho rysy se věkem neměnily, neznamenalo by to, že tělo je sebe-vědomým pociťovatelem a myslitelem nebo že nějaká taková osoba-já tělo vede a řídí

- vědomí máme kvůli budoucnosti, je tedy otevřené k budoucnosti, zaměřené na budoucnost, je tedy úzce spojeno s teleologií, plánováním, rozhodováním, cíli, účely, účelným jednáním - jednáním řízeným budoucím cílem a účelem a plánem sloužícím k jejich dosažení...Proto impulz "já" (dynamický proces mající určité své fáze, stavy, vlastnosti a rysy a postupně se vyvíjející a měnící, zároveň si po dobu několika vteřin uchovávající víceméně stabilní a identickou formu-strukturu a funkci) je zaměřený do budoucnosti (obvykle na budoucnost zcela bezprostřední, na několik málo vteřin do budoucna: např. impulz rozbít sklenici nebo políbit ženu) a v interakci s reakcí okolí může svůj záměr-cíl-účel modifikovat, změnit či zcela vetovat

- vědomí je propojeno nejen s blízkou budoucností, ale také s blízkou minulostí: díky krátkodobé paměti navazuje na to, co předchází...impulz já tedy kontinuálně navazuje na bezprostředně minulé...např. tato věta navazuje na větu předešlou, na jejíž význam jaksi může odkazovat, referovat, ukazovat na něj...Tím, že věty mají celistvý jeden význam, stávají se jakýmisi jednotkami, se kterými mysl může "počítat", může je v soudech, úsudcích, logickém vyplývání a vyvozování a argumentování "sčítat, odečítat, násobit" apod...To, že je jazyk rozdělen do jednotek-vět, které jsou zase rozdělené do jednotek-slov a skládá se do vyšších jednotek-argumentů či jednotek-úsudků je důležité...Práce myšlení je pak jakýmsi kombinováním, počítáním, čímsi mechanickým, jak si myslel už Hobbes...To nevylučuje prvek náhody a snad jakési intuice, kreativity...

- bez jazyka by nebylo kvalitní kontinuity: jazyk má vlastnost rekurzivity, kdy věta může referovat k jiné větě či být její částí, předmětem, objektem...Tím je umožněna návaznost na minulé a k budoucímu...Touto referenční schopností se z jazyka stává síť, síť vět majících své významy...

- impulz já je zde úzce spojen s tím, čemu obvykle říkáme proud vědomí...Vědomí není věc, ale proces...Vědomí není místo, kam věci vcházejí a z nějž vycházejí, je to lineární (sériová) posloupnost stavů...Jistě, v daný okamžik může být vědomých více prvků paralelně, ale obvykle jsme si v danou chvíli pořádně vědomi jen jednoho, ostatní jsou na okraji, na pozadí vědomí (W. James mluvil o "fringe" - okraji vědomí) apod.

- proč zde vědomí vůbec je? zřejmě je to způsob komunikace, synchronizace, zpětnovazebné korekce a provizorně-finální (pro daný moment) INTEGRACE (ano, slovo INTEGRACE-PROPOJENÍ-SJEDNOCENÍ-SPOJENÍ je pro vědomí bezpochyby klíčové!) dat získaných výpočetní aktivitou mnoha nevědomých částí-funkčních systémů-neurálních sítí mozku...Vědomí není počítač, ani hardware, ani software, ale spíše síť - jako INTERNET...(nová obvyklá metafora pro vědomí)

- impulz já velmi úzce souvisí s tím, co se MOMENTÁLNĚ děje: je mikroadaptací na momentální mikrosituaci okolí těla i momentálního stavu samotného těla (organismu)

- má já vztah samo k sobě? Ne, je to prázdná reference jména "já" k jménu "já" - typická u věty "JÁ JSEM JÁ"

- věty mají svůj gramatický subjekt, z toho pak někdy mylně dedukujeme subjekt reálný, navíc subjektem věty je obvykle jenom tělo. Potom tedy věta:

JÁ JSEM BYL VČERA V KINĚ.

neříká:

MÉ JEDNOTNÉ SEBE-VĚDOMÉ JÁ BYLO VČERA V KINĚ.

ale říká:

TENTO ORGANISMUS BYL VČERA V KINĚ.

- čím je však ve větě "JÁ JSEM BYL VČERA V KINĚ" ono "JÁ JSEM BYL" nebo jen "JÁ JSEM"? Myslím, že jde o akt identifikace-přiřazení-ztotožnění slova-jména "já" k tělu, ukazuje to J. Lacan ve svém rozboru "stádia zrcadla": dítě vidí své tělo v zrcadle a jásavě "rozpozná" a vykřikne: TOTO JSEM JÁ (ve skutečnosti ještě neumí mluvit, tak jen zajásá v onom momentu sebe-rozpoznání)...tedy přiřadí slovo-jméno "já" + pocity významnosti a důležitosti toto slovo-jméno "já" doprovázející k zrcadlovému obrazu-odrazu svého těla...

- rozpozná zde dítě samo sebe? Nikoliv, jen se v organismu dítěte mechanicky přiřadí jméno "já" k pocitům významnosti vyvolaným pohledem na zrcadlový obraz těla...Čím vznikly tyto pocity významnosti? Tím, že tento zrcadlový obraz těla tělo jakoby může ovládat, kontrolovat (dítě se pohne - pohne se současně i zrcadlový obraz jeho těla: ony hry a experimenty se zrcadlem pak vedou k onomu údajnému "sebe-rozpoznání"), čímž vzniká v těle pocit kontroly, svobody, vlastní moci...Lacan dodává, že tělo je viděno jako celistvé, dokonalé v zrcadle, což vyvolává pocit hrdosti, pýchy, radosti, jásotu, euforie...

- Tělo je viděno jako jednotné, integrované, DOKONALÉ, zatímco předtím bylo "zevnitř" zakoušeno jako pluralita parciálních nedokonalých impulzů a podnětů bez integrace...Tím vzniká IDEA ideálního já/jáství či jáský ideál: jakýsi ideál toho, že jsme jednotní, úplní, dokonalí, sjednocení, plně integrovaní...Tato idea pomáhá dále pluralitu reflexů a reakcí organismu alespoň zčásti skutečně integrovat (ale bez toho, že by tím vzniklo jakési já!)...Tato idea žene naši neustálou snahu být dokonalejší, sebe-realizovaní, osvícení, úplní, dokonalí, šťastní, celistvý, integrovaní, osvícení, harmonizovaní...

- já je těžištěm jazykových i nejazykových pokynů od druhých v sociálních interakcích: druzí ke mně mluví jako k určitému "já",  tak se tak začnu i chápat...Co znamená, že se tak začnu chápat? Jen tolik, že ony věty druhých jsou internalizovány, neříkají je už druzí, ale znějí v těle i bez nich, tělo je mechanicky zkopírovalo (naučilo se je)...Avšak pocity viny, studu, hanby, hrdosti má stejné, jakoby je říkali druzí...Mysl říká sama: NEJEZ TOLIK! TEĎ SI TO POKAZIL!...Podobně, jak mi to říkal otec, babička apod.

- ve skutečnosti ke mně druzí mluví jako k TONDOVI nebo jako k TY...autisté si proto říkají TY a druhým JÁ (protože toto tělo je oslovováno-označováno-nazýváno-pojmenováno slovem-jménem TY, zatímco všechna ostatní těla o sobě mluví jako o JÁ, nazývají se tedy jménem JÁ, označují se tak, dávají si takovou nálepku)...Tělo autisty (není to tak u všech autistů, autismus má stupně) tedy jen mechanicky převzalo jméno "ty", neprovedlo poněkud složitou operaci: toto tělo je označováno jako TY, avšak je třeba o něm mluvit jako o JÁ...Tuto chybu dělají často i malé děti...

- pocity, myšlenky, vjemy: předpokládáme, že mají subjekt, že se dějí někomu, kdo přetrvává, že je někdo má, vlastní, kontroluje, řídí, je s nimi obeznámen, přímo je poznává, zažívá, zakouší, vychutnává si je, trpí jimi apod...V jistém triviálním smyslu je to pravda: dějí se v těle. Ale v těle (ani tělo) není subjekt, který by je měl či vlastnil.

- zdá se nepopiratelné, že v těle se postupně odehrává série rozmanitých protikladných impulzů, které jsou momentálně dominantní, určující a tvoří naši krátkodobou (několikavteřinovou) mikroidentitu...Některé mikroidentity (se za podobných situací) mohou vracet a opakovat...Každá mikroidentita je obsahově velmi chudá, tvoří ji několik málo prvků a rysů, a není věcí, ale dynamickým stavem, byť u ní několik vteřin může přetrvávat stejná forma-struktura-funkce-vzorec (pattern)...