JÁ - DALŠÍ ÚVAHY

JÁ - DALŠÍ ÚVAHY

- jméno "já", "Ich", "I" (tedy i v jiných jazycích) je krátké, aby sugerovalo iluzi jednoty, jedinosti, jednoho bodu, jednotky - jeho pomyšlení/vyslovení zabere jen velmi krátký okamžik

- vnitřní řeč je primárně aktivací mísa na hlasivkách, tedy vzadu dutiny ústní v jejím středu vzadu a chvění/brnění tohoto místa

- plus se u vnitřní řeči přidávají hmatové vjemy v týlu a na temeni nebo pohyb hmatových vjemů od týlu k temeni či od týlu do stran hlavy dolů či naopak

- plus se u vnitřní řeči přidává stlačení či brnění kolem spánků - to je doprovázeno prokrveností spánkových tepen, proud krve je možné někdy slyšet v ušních bubíncích...cítíme roztaženost, napínání těchto spánkových tepen, to jest oním tlakem na spáncích a bušením na spáncích

- plus se u vnitřní řeči někdy přidává mírná aktivace obličejových svalů spíše u lící či v oblastech, kde se při mluvení začínají hýbat čelisti ("panty") - je vidět, že je vnitřní řeč odvozena původně od hlasité řeči, mluvy, zvuků

- slovo JÁ, věta JÁ JSEM, JÁ EXISTUJI či věta JÁ JSEM OSOBA je doprovázena pocity samozřejmosti, bezprostřední známosti, jasnosti, jistoty, víry v pravdivost, samozřejmou pravdivost těchto vět - co to znamená? jsou přijímány samozřejmě, volně, okamžitě, bez zaváhání, bez sebemenšího odporu myšlenkového nebo odporu v podobě například ustrnutí či napětí/stlačení částí těla

- se slovy, souslovími či větami JÁ, JSEM, JÁ JSEM, JÁ JSEM OSOBA, JÁ OSOBA rezonuje jakoby vnitřní pocit samozřejmé danosti, vnitřní blízkosti, důvěrné jasné obeznámenosti - co ho však tvoří?

- tvoří ho dosti aktivace obličejových svalů, hlavně na lících, v horní části lící, u čelistí, nebo mimických svalů kolem úst (zahřívají se a brní, jako bychom se nějak specificky šklebili, jako bychom měli svůj individuální škleb, i když ho nemáme či máme jen na okamžik či jen mírně - specifita tohoto individuálního cítění kolem úst je základem či podstatou naší individuální odlišnosti!!!)

- plus je zde důležitý dech, jakoby prudké nadechnutí, tím vzedmutí plic a současné vzedmutí průdušek (tlak seshora dolů, vyvolaný vzduchem naplňujícím plíce, jejichž větší objem napne zevnitř hrudní koš a jeho kůži, čímž dojde i k napnutí, roztažení, vzedmutí průdušek, tedy místa ve středu hrudi...ucítíme největší tlak ve středu hrudi, protože se plíce nadmou, roztáhnou, zvětší svůj objem směrem nahoru, tím roztáhnou do obou stran prsa a hrudní koš, největší tlak je pak na kůži uprostřed hrudního koše, uprostřed trupu, tedy ve středu hrudi..zdá se mi však, že více než tlak na kůži na povrchu středu hrudi cítíme tlak roztažených a napjatých/natažených (opak je stlačení, stažení průdušek při výdechu) průdušek pod kůží ve středu hrudi! přichází do nich vzduch hrtanem a průdušnicí seshora a ony jsou jím roztaženy a drží jeho objem, jeho množství, za pomoci zřejmě bránice, břišních svalů a obecně svalů pod průduškami, které jsou jakoby také napjaté, roztažené

- toto prudké nadechnutí se děje bezprostředně před myšlením nějaké myšlenky - je to jakoby příprava na vyslovení věty, od hlasitého vyslovování/mluvení je vnitřní řeč odvozena - připravujeme se na vyslovení věty (které neproběhne: věta je jen v tichu pomyšlena) jednoduše tak, že se prudce jednorázově nadechneme

- slova a věty jednoduše přirozeně přicházejí, jejich význam je jednoduše uchopován či se nad ním nepřemýšlí, dokud se myšlení nezadrhne...až tehdy se hledá význam slova, začne se asociovat slovo s jinými slovy či vjemy...zajímavý fenomén je i to, když pro myšlenku "hledáme slova": ustrneme, napnou se nám obličejové svaly a jaksi napjatě čekáme, co se objeví...

- vnitřní řeč má postupně různý rytmus, intonaci, naléhavost, rychlost - např. pomalu a poklidně myšlená věta je v půli přerušena úplně jiným rytmem tiché řeči (třeba rychlých, překotným) "zakřičenou" či naopak "zašeptanou" (vše vnitřně, v tichosti) úplně jinou větou doprovázenou jiným afektem, jinou emocí

- věta JASNĚ, ŽE JSEM TADY JÁ nebo věta JASNĚ, ŽE EXISTUJI je doprovázena pocity důvěrnosti, blízkosti, známosti, které jsou teplým jemným brněním či chvěním mých průdušek

- často dojde k prudkému nádechu do průdušek, pak je celá věta v tichosti pomyšlena (přitom pořád jsme nadechnutí a v nádechu ustrnutí), až pak dojde k výdechu...

- soustředění je často právě jen po čas nádechu a děje se dokud není nutné vydechnout a nadechnout se znova...asi proto, aby nás dech nerušil od myšlení

- zajímavé je přesmyknutí do modu vnějšího pozorovatele - obvykle se stáhneme do hlavové či obličejové partie a jsme v daný moment touto partií, a paralelně jakoby staženi zde "sledujeme" co se děje např. v noze: spíše dojde k paralelní aktivaci obličejové části a části na noze, ovšem obličejová část je pociťována jako bližší, důležitější, zatímco část na noze je pociťována jakoby byla viděna (přesněji: pociťována) zdálky, v dálce...

- já jako bych byl v obličeji, je zde permanentní pociťování obličejových svalů (které je jakoby mnou), a na tomto podkladu-pozadí-základu je pak vnímán pocit na noze...ten pocit na noze může být někdy významnější než jen jeho podklad, tedy než jen ono vnímání obličejových svalů, které jakoby bylo mnou...ale je zde vždy tato dualita, dichotomie, "já vs. cosi zdánlivě vnějšího"...může se pozornostně jen velmi rychle skákat od jednoho ke druhému, nebo je jedno v ohnisku vědomí, druhé na okraji vědomí, a pak zas naopak...

- lze se chápat jen jako temnota (při zavřených očích), jako neurčitý zrakový temný prostor, v němž se "vynořují" myšlenky - myšlenky jsou fantazijně umísťovány/lokalizovány tam, kde si vizualizujeme v tomto temné prázdném zrakovém prostoru např. hlavu...nebo srdce, to je jedno...

- podobněji promyslet, jak se objevují myšlenky a pohyby těla, vnímané jako "mé", "mnou způsobované"...