"Já" pokračuje...
- důležitost bránice - ovlivňuje rytmus dechu...
- nevěřme svým slovům!
- "bolest mě dostihla, strach mě pohltil...": to vše jsou, jak říká kamarád Roman, jen slova...
- co nejvíc udržuje iluzi kontinuity Já? Věty s JÁ, a Já je v nich často jen implicitně ve formě koncovky slovesa, např. jdu tam...ještě musím tohle...udělal jsem už...ráno vstávám...
- někdy k sobě mluvím jako k druhé osobě: dělej, zkus to...snaž se!...apod.
- zásadní je pro nás "vnitřní hlas", což jsou zejména myšlené věty, někdy části vět, někdy jen slova...tato vnitřní řeč/vnitřní tichá mluva/vnitřní monolog/vnitřní dialog je extrémně mocný, definuje pro nás věci, vytváří jejich hodnotu, důležitost či nedůležitost, dobro a zlo, štěstí a neštěstí, pozitivní a negativní, plus a minus
- je deprese opravdu zlá? věta o ní to tvrdí...když se však na depresi podívám, uvidím mocný hmatový vjem v těle, vjem silný, aktivní, plný energie, plný vědomí a bdělosti...nic negativního!
- zdá se, že větám v hlavě obvykle automaticky věříme, důvěřujeme jim automaticky, přirozeně, slepě jako dítě, když mu řekneš, že děti nosí čáp...
- když si uvědomíme, že nám v hlavě pořád běhají myšlenky, můžeme k tomu cítit až odpor: můžeme se cítit jako "stroje na myšlení"...Ale to je zase jenom myšlenka...Skoro všechno je JEN MYŠLENKA. Navíc, myšlenky lze eliminovat: když zjistíme, že nejsou důležité, automaticky se jim přestáváme věnovat. Věnujeme se jen tomu, co považujeme za hlavní, důležité, pravdivé...Ostatní samo zmizí...
- depresivní myšlenky a krátkodobé depresivní pocity se vracejí třeba co pět minut, ale trvají fakt jen krátce - a mají v sobě motivační náboj založený na lži, říkají: TOTO JE DŮLEŽITÉ. CÍTÍM SE OPRAVDU ZLE. JE TO STRAŠNÉ. CÍTÍM SE TAKTO UŽ DLOUHO. BUDE TO TRVAT JEŠTĚ DLOUHO. JE TŘEBA S TÍM NĚCO DĚLAT. nic z toho není pravda...je to tak evolučně nastavené: má nás to motivovat a současně nemáme moc trpět - takže stačí, když věříme, že hodně trpíme, i když tomu tak není!!!
- podobně s touhou po sexu či jídle: touha lže, tvrdí nám, že objekt touhy je skvělý, že slast bude velká a dlouhá...je to lež, motivační lež...budeme se cítit skoro stejně jako teď...vlastně se pořád cítíme skoro stejně...jediný rozdíl je v tom, že se nám v hlavě občas vynoří spokojené či nespokojené sekvence slov...takže jen slova, i ty nespokojené či spokojené pocity se s nimi dostavují málo či dokonce vůbec...a nikdo nikdy netrpí nespokojenými slovy, jen nespokojenými POCITY...
- Průdušky pálí, píchají, stahují se, roztahují. Když chceme něco třeba myslet, prudce se nadechneme, průdušky se nafouknou/roztáhnou, spontánně zadržujeme dech - až myšlenku domyslíme, vydechneme. Asi evolučně vzato z toho, že jsme se nadechovali, abychom řekli nějakou dlouhou větu (sadu zvuků)...
- Plus myšlení je hodně aktivací na hlasivkách - chvění na hlasivkách + někdy aktivací v ušních bubíncích + hmatové vjemy v dutině ústní...Plus je zde důležitá bránice, která opět podléhá rytmu dechu
- na těch hlasivkách jakoby věta začíná a tam je hodně hmatově cítit...nejen věta vyslovená, ale i pouhá myšlenka
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!