VNÍMÁNÍ, NE-JÁ, BEZHLAVÁ CESTA

VNÍMÁNÍ, NE-JÁ, BEZHLAVÁ CESTA

- neexistuje sluchový, hmatový, čichový prostor - jen hmatové, sluchové a čichové vjemy lokalizujeme (fantazijně vizualizujeme) do zrakového fenomenálního prostoru

- jsme totiž primárně zrakové bytosti (savci, opice, které musí rozeznat liány, zralé plody, kořist, predátora v džungli, na savaně, mršinu, kterou se živí...)

- ale tím, jak myslíme, je důležitý také sluch: tiché myšlení má nejblíže k zvukovým vibracím, k původně vyslovovaným artikulovaným zvukům, melodii, rytmu,...mozek je paralelní, ale zvuk je primárně sériově-lineární (i když "posedlí ďáblem" mohou současně vydávat dva hlasy, hlasivky jsou totiž párové)

- co je to věta JÁ JSEM?...je to poněkud tautologie "A = A"...obě dvě slova v sobě totiž obsahují slovo "Já" - to druhé slovo implicitně

- hmatové vjemy si často nejen umísťujeme pomyslně (fantazijní vizualizační lokalizace) do zrakového prostoru, ale přímo si je vizualizujeme, do neurčitých prostorových-zrakových objektů...když kroužím nohou po posteli do kruhu, vizualizuji si tento kruh v představě...

- Berkeley neměl pravdu v tom, že koincidence zrakového a hmatového prostoru je jen zvykovou asociativní korelací, spíše žádný hmatový prostor vůbec neexistuje a hamtové je vždy už umísťováno do zrakového fenomenálního prostoru

- buddhista Sujiva přichází s hypotézou, že jevy jsou strastné proto, že jsou permanentně pomíjivé, podrobené neustálé změně, tedy neustále neklidné, vratké, křehké - při podrobném vnímání je zkušenost šňůrou/rychlým proudem vždy odlišných stavů-neosobních atomů, které vzniknou a ihned zaniknou/jsou vystřídány jinými...bděle soustředěný to může vnímat jako rychle se střídající nehybné snímky filmu...bdělé vnímání tedy svět může vnímat zpomaleně, víc vnímá "švy, přechody" mezi stavy...

- Sujiva doporučuje sledovat "nepodmíněný, stálý, beze-změn, trvalý stav" nibbány/nirvány - jde údajně o věčný, nikdy nekončící mír...kdo však tento stav má/vlastní/zakouší/zažívá/prožívá/vnímá/poznává, když NIKDO není??? zřejmě nikdo, půjde jen o trvalý rys/charakter/vlastnost/kvalitu dále se neustále střídajících, vznikajících, měnících se a zanikajících stavů...

- v BEZHLAVÉ CESTĚ si všímají:

a) nikdy nevidíme přímo vlastní obličej - vnímáme se jako torzo těla "bezhlavého jezdce" (to jsem sám zjistil s údivem minulý podzim, ale nepřineslo mi to osvícení jako autorovi)
b) vidíme toto torzo svého těla vzhůru nohama - nahoře jsou chodidla
c) nevidíme fenomenálně dvěma očima, ale jakoby jediným bezhraničním okem
d) náš nos je jako neurčitý růžový obláček
e) když se točíme a ukazujeme si přitom na obličej, náš prst i my sami v centru zůstáváme nehybní, hýbe se jen okolí za naši rukou, která na nás ukazuje...podobně když jdeme: jakoby se jen střídaly kulisy kolem nás jako Potěmkinovy vesnice...