kde je to Já?

kde je to Já?

- já je v ohnisku vědomí
- ne vše, co je v ohnisku vědomí, musí být Já: někdy tam může být např. jen neosobní bolest či neosobní význam věty/myšlenky
- obsah já se mění
- já kontinuálně přetrvává několik vteřin, ale kontinuálně se také postupně proměňuje, je to dynamický proces
- mozek pracuje paralelně, ale výstup těla musí být lineární, jednotný, integrovaný, sériový, aby si tělo nepletlo posloupnost kroků např. svého momentálního motorického plánu své momentální motorické akce...vědomí je teleologicky zaměřeno právě na bezprostřední budoucnost těla (k tomu může využít minulou zkušenost: paměť máme jen pro lepší zvládání budoucnosti)...vůdčí momentální dominantní impulz/mikroidentita je jástvím
- jáství je často CHTĚNÍM samotným, chtěním bezprostředně předcházejícím pohyb těla nebo myšlenku
- jáství je často nonverbálním pattern/vzorcem/ideou (může jít i o verbální ideu) předjímající průběh myšlenky či pohybové akce

- tělo může paralelně vykonávat dva procesy, např. pohybový a řečový, jáství je tam, na co je zaměřeno více pozornosti (co je v ohnisku vědomí)...druhý proces je více stereotypní, zadrhávající se, pomalejší, repetitivní (jáství může přeskakovat od jednoho procesu k druhému, tak jak přeskakuje ohnisko vědomí, ten druhý proces je pak na okraji vědomí nebo dokonce v nevědomí či jen na pozadí vědomí)

- je ztotožnění ohniska vědomí či chtění v ohnisku vědomí s jástvím fenomenologicky (introspektivně, zkušenostně) adekvátním počinem?
- nevím, co jiného by však jáství mělo být?

- jáství/mikroidentita je konglomerát/komplex/agregát 3-4 složek, v ohnisku vědomí nejsou všechny zároveň, spíše velmi rychle přeskakují do ohniska jedna za druhou a zas ta první apod...co jim dává jednotu? jejich souhra, souzvuk, integrace, synchronizace, harmonie, zpětnovazebná návaznost, korekce a regulace...i když se dynamicky proměňují, jde o souzvuk jako souzvuk tónů v akordu, jako souhra strun kytary

- jde zejména o tyto aspekty, které obvykle vytvářejí konglomerát jáství:
a) mimické obličejové svaly tváře, zejména kolem úst a jejich aktivace, tváření se, hmatové vjemy kolem nich (cítíme, jako bychom se tvářili výrazněji, než tomu skutečně je: tedy cítíme svaly kolem úst, JAKO BYCHOM se výrazně např. samolibě či naštvaně tvářili, i když ve skutečnosti se tak tváříme jen mírně či vůbec)
b) střed hrudi a vjemy zde - na povrchu středu hrudi
c) žaludek a vjemy zde - vevnitř, stahy žaludku
d) tlaky a stahy kůže na lebce hlavy (nahoře, zezadu) - stlačení na spáncích, rychlé pohyby nahoře hlavy, zezadu (jakoby nás někdo hladil, lechtal, laskal v těchto místech, pochvalně hladil, bodl, píchl, foukal fénem, jemný vánek/větřík jezdil jemně po vlasech)...nebo jako by mi někdo tlačil seshora na hlavu, a mně se přitom napínala kůže na hlavě pod vlasy
e) dech - jeho rychlost, rytmus, ustrnutí, rychlé nadechnutí, zastavení
f) význam právě mluvených/myšlených slov a vět (tichý hlas v hlavě, vnitřní řeč, vnitřní monolog/dialog)...předjímání toho, co bude ve větě řečeno (už to zhruba vím na jejím začátku)...proto je pro já důležitý význam hlasivek a hrtanu (i při myšlení, i tehdy se hlasivky jemně chvějí) + ústní dutiny a jazyka, opět je vnímáme i při pouhém myšlení (jde asi o pozůstatek z toho, že myšlení se vyvinulo původně ze samomluvy, která se zase vyvinula asi z mluvení s druhými + snad také z individuálních zvuků, které každé zvíře vydává pro sebe: spokojené či nespokojené mručení, vzdychání, sténání, křik, vždyť i malé dítě křičí jakoby pro sebe, ač je to samozřejmě také program na přivolání matky...)

- je zde důležitost podkladu pro jáství - jakoby jáství bylo vnitřkem, dechem, vnitřním napětím/pohybem/sílou/dynamickým procesem/pochodem, který má výrazy či projevy na obličeji či ve středu hrudi

- jakoby jáství bylo cibule, má své jádro, kterým je dech, dynamické napětí uvnitř těla, které se pak pro-jevuje ve středu hrudi, v mimice apod.

- lze cítit pozitivní afekt ve středu hrudi a současně negativní afekt kolem úst (jako bychom se naštvaně kolem úst šklebili)

- lze vnímat stejnou atomární složku u pozitivního a negativního afektu, např. naštvanost má stejnou dynamizující/energetizující atomární složku s mánií, potom lze po této složce přejít jako po mostu do daného pozitivního afektu mánie/euforie

- individualita, individuální "forma, chuť, příchuť, individuální pociťování/prožívání" (tedy to, jak se liší základní prožívání sebe sama člověk od člověka) jednotlivých lidí může být dána zejména jejich obvyklým výrazem tváře, tím, jak obvykle cítí specifickou souhru napětí a stažení svých obličejových svalů, zejména kolem úst, ale i na čele, obočí, mezi obočím, na spáncích...

- jestliže je v ohnisku vědomí vždy jen jedna věc (byť se to může bleskově střídat), avšak jáství je současně konglomerátem 3-4 prvků/složek (na sebe vzájemně navazujících, souvisejících spolu, zpětnovazebně se snad ovlivňujících, existujících v jisté souhře, harmonii, paralelní synchronizaci), nemůže být ve vědomí nikdy celé jáství...současně i každá z těch složek se neustále mění, současně jáství má neostré hranice, není jasné, co v něm přesně je, něco je v něm jen částečně (jen třeba na okraji či pozadí vědomí)...o některém prvku můžeme více říci, že je jástvím (např. mimika tváře kolem úst) než o jiném (napětí v noze), ale může se to měnit (někdy mohu být docela dost napínáním své nohy)

- když jáství nikdy není v ohnisku vědomí celé (vždy je tam v daný moment jen jedna ze složek konglomerátu momentálního jáství), může jít o skutečné jáství? ostatní složky jsou snad na okraji či pozadí vědomí, ale spíše jen bezprostředně v ohnisku vědomí navazují na složky jiné, což je pro jáství trochu málo: z jáství se tak stává jen posloupnost odlišných, byť na sebe navazujících primitivních (obsahově chudých) stavů...

- když hinduisté tvrdí, že já nemůžu sebe najít, protože jsem vždy tím, kdo sebe hledá (jako bych hledal sebe v temné místnosti baterkou, ale nebyl bych žádným z osvětlovaných objektů, protože bych byl tím, kdo drží onu baterku, na což bych zapomněl, ač bych se implicitně neustále znal), zapomínají, že procesy monitorování, pozorování, vnímání, registrování, poznávání mohou být neosobní, bez jáství...

- hodně mystiků věří ve věčné Já, ale nemyslí tím jen neosobní zdroj vesmíru, neosobní zdroj životní síly organismu nebo neosobní zdroj našeho vědomí, mysli, myšlení, tedy neosobní pochody mozku???

- je jáství opravdu vevnitř, ve vnitřnostech, uvnitř trupu těla, uvnitř hrudi, v žaludku a střevech, uvnitř hlavy, v plících?
- jáství hodně souvisí s dechem, jeho rytmem - tedy s nadýmáním a stahováním plic, s průchodem vzduchu hrtanem, průdušnicí, s průduškami
- jáství není příliš uvnitř hlavy, ale spíše na hlavě, pak kolem úst, pak možná v hlasivkách a ústech (při hlasitém mluvení i při pouhém myšlení, kdy se taky jemně chvějí hlasivky)
- jáství je hodně spojené s tlakem ve středu hrudi, protože souvisí s rytmem, stlačováním, napínáním, roztahováním průdušnice, průdušek, plic...s rytmem dechu, nádechu/výdechu: odtud důležitost meditace na dech

- inspirace od Aleše Kelnara: mikroidentity jsou mikroadaptacemi na momentální situace a přípravou na bezprostřední re-akce těla na ně...proto malé dítě má pohyby trhané, mozku trvá, než se zorientuje v pro dítě nové situaci a vytvoří mikroidentitu "ušitou na míru" k bezprostřední situaci...super-inteligentním mimozemšťanům by možná přišly také re-akce a mikroidentity dospělého člověka jako trhané, příliš pomalé, opožďující se za okolními procesy...(a super-super-inteligentnímu mimozemšťanovi by přišly možná příliš pomalé i některé fyzikální základní procesy)

- časem (ve vývoji dítěte) dojde také k harmonizaci těchto mikroidentit, aby si navzájem moc neodporovaly (jinak by mohlo dojít k mnohočetné poruše osobnosti), je třeba jistá integrace a kontinuita výstupů, plánů, cílů a reakcí organismu, ale mikroidentity zase nesmí být příliš svázané totalitou jedné pevné identity, jinak by organismus nebyl dostatečně pružný, flexibilní

- člověk je tak sérií rozličných mikroidentit reagujících na momentální prostředí/okolí a vyjadřující přání/cíle/pudy/programy/plány organismu...v nových situacích mozku trvá, než odpovídající vhodnou mikroidentitu vytvoří, člověk je proto tzv. zmatený, vykolejený, vnitřně nejistý, roztěkaný, zkoprnělý...

- možná se však mýlím a z momentální integrace, paralelní synchronizace, kontinuity/posloupnosti kroků/úkonů vyvozují nějaké reálné (byť jen několik vteřin trvající) jáství mylně...

- výstup těla/organismu je vždy jen jeden, proto vyvozuji, že je vždy jen jedno jáství...které nemusí existovat dokonce ani v této minimalistické podobě...

- jakmile zmizí slovo-jméno já/ego a věty s ním, podstatná část pocitu jáství je pryč...a co když zmizí i nejazyková idea jáství? zbude pak vůbec něco z jáství samotného?...

- já je nálepka pro různé obsahy - vždy pro momentálně dominantní/převládající impulz-chtění bezprostředně předcházející a kontinuálně doprovázející pohyb těla či myšlenku/větu (a může si nimi pracovat, modifikovat je, regulovat, usměrňovat, vetovat, zastavit,...ale tato regulace není moc rozsáhlá, vztahuje se vždy jen k momentálně přítomnému či bezprostředně přicházejícímu či k bezprostředně budoucímu)

- já je jako ping-pong v těle - dynamický pochod já skáče jako ping-pongový míček např. z tváře na střed hrudi a zase zpět či jinam na tělo či do těla...je to momentální konfigurace stavů těla, která se bleskově přemísťuje do jiných částí těla...

- když např. ucítím bolest v žaludku, můžu se k ní vztahovat jako k téměř vnějšímu objektu seshora těla jako jakýsi pocitový dynamicky se postupně měnící blok horní části těla (hlava + trup těla)

- vjem např. na středu hrudi mohu vnímat dvěma způsoby:
a) zevnitř - do značné míry jsem tím vjemem, stávám se jím, jsem s ním zajedno
b) zvenčí, jakoby se vztahuji k vjemu z např. vrchní části těla, z hlavy, obličeje, mimiky kolem úst + očí a svalů kolem očí (včetně obočí)

- jáství je tedy momentální konfigurace stavů těla včetně momentálně myšlených významů/obsahů vět/myšlenek, nejvíce pak těch, co jsou v ohnisku vědomí a (nejlépe) co nějak souvisí s chtěním pohybů těla či myšlení - tedy s pocitem autorství myšlenek a pohybů těla

- jde zřejmě hodně o schopnost krátkodobé paměti: pozorujeme kontinuitu stavů těla, vnímáme momentní stav + máme trochu paměťově přístupné/zpřítomněné (jako paměťové stopy, otisky) jeden či dva stavy, které byly přes 1-3 vteřinami...stavy přeskakují po těle velmi rychle, jde často o napětí či jemné hmatové (propriocepce, somatostezie) vjemy svalů těla na pažích, hrudi, na břiše,...často se nám přitom pohybují oči jakoby směrem, kterým "se díváme" (i když je to zbytečné, náš organismus si však zřejmě pomáhá k tomu, aby lokalizoval dané tělesné místo prostorově, nebo je to jen neužitečný evoluční pozůstatek, protože "vnitřní pozorování" je podle mého soudu jen evolučním derivátem od původně vnějšího zrakového pozorování!), tedy ve skutečnosti "zevnitř vnímáme", pociťujeme/prožíváme aktivaci dané části těla (hmatového vjemu či lehkého napětí/stlačení dané části těla)

- možná se mýlím a ohnisko vědomí není totožné s jástvím, a ohnisko vědomí je zkrátka jen ohniskem vědomí: tedy neosobní funkcí či rysem struktury naší pozornosti/vnímání

- jáství se atomizuje, rozkládá, rozpadá na opravdu jen posloupnost momentálních obsahově chudých/jednoduchých impulzů, vjemů, pocitů - nejsložitější může být idea/nejazykový či jazykový vzorec/pattern/obsah-smysl-význam jedné věty, možná až idea jednoho celého úsudku/soudu/argumentu (dvě či tři premisy a závěr, tedy funkce logického vyplývání či dedukce/indukce)...ovšem tato momentální idea není obsahově bohatá, nemá moc prvků, jde jen o jakýsi neurčitý náhled, vhled do podstaty smyslu věty, úsudku, soudu, argumentu (aha-moment, vhled)...

- v jedné chvíli toho ve vědomí nemůže být moc...může být jáství mimo to, co je momentálně ve vědomí? myslím, že ne...nebo lze snad namítat, že vědomí jakožto proces nelze takto rozdělovat, dělit, atomizovat?...myslím, že jáství jakožto něco trvalého by mělo být ve vědomí pořád, alespoň implicitně na pozadí, jako podklad/základ...nic takového obsahově BOHATÉHO tam však není!...to jediné stálé je spíše jakási stálá neosobní funkce poznávání, vnímání, registrování...ale co jiného to je, než jednoduše proud vědomí neboli proud zkušenosti/poznání??...

- člověk se opravdu může cítit primárně JAKO SAMOSTATNÁ HLAVA - vnímá se jako mimika tváře, pocity na hlavě (seshora, zezadu, temeno, týl), jako oči, uši, ústa, hrdlo, hlasivky, hrtan...tedy obvykle jako hlava s hrdlem, krkem (včetně "ohryzku")

- jáství je navázáno na slovo-jméno JÁ a na věty s já, nejvíc na větu JÁ JSEM...co však toto slovo a tato věta znamenají? je zde mluvení/myšlení této věty, které paralelně rozehrává propriocepci ve středu hrudi, což možná souvisí i s dýcháním, jeho zrychlením, zastavením, ustrnutím, nadechnutím apod., které myšlení/říkání věty doprovází...plus se mi rychle a jemně "sklouzly" hmatové vjemy po kůži hlavy seshora do stran...a jak byla věta myšlena, ucítil jsem pocity od úst směrem nahoru po kůži hlavy až k vrcholku (temenu) hlavy

- slovo JÁ je aktem identifikace, ztotožnění a zdůraznění, zvýraznění, dodání na důležitosti a významu: JÁ JSEM TO A HNED ZAS NĚCO JINÉHO - jsem tvářením "své" tváře, pak zase jsem pocitem ve středu hrudi...to, čím tzv. "já jsem", má dominantní význam (pro daný okamžik)...

- buď mohu jáství totálně rozsekat na atomy po sobě ve vědomí (a hlavně jeho ohnisku) jdoucí, nebo mohu jáství chápat více jako jakousi kaskádu sehraných složek: v této možnosti si více všímám návaznosti těchto atomů konglomerátu jáství na sebe, jejich kontinuity i toho, že tvoří jistý integrovaný celek, vzorec, ale nic víc to není...nejde o celek ani plně vědomě několik vteřin existující, protože v plném vědomí je vždy jen jedna jeho složka (prvek, element), pak zase jiná apod...

- jáství je hodně oním proudem řeči v hlavě/mysli, protože věty odkazují na věty už proběhlé a předjímají své pokračování v dalších větách...funkce registrace, vnímání myšlenek a jejich regulace a usuzování na další myšlenky (závěry z premis) vytváří představu autora, aktivního "myslitele" oněch vět/myšlenek...

- je zajímavé, že je třeba myšlenky vnímat, "poslouchat"...proč mozek poslouchá sám sebe? asi jedna jeho část komunikuje s jinou jeho částí...

- DŮLEŽITÉ: "já" je zejména nonverbální idea "já", TEDY myšlení-vnímání obsahu slova-jména "já", tedy vnímání jakéhosi neurčitého, avšak od dětství všem intuitivně známého asociativního trsu vlastností stálosti, jádrovosti, trvalosti, jednoty, jedinosti, pevné kontinuální existence, časového přetrvávání, snad i moci, autorství, agency (aktérství, konatelství, jednatelství) kroužícího kolem slova-jména "já" a dávající mu jakýsi smysl/význam/obsah

- tedy: slovo já je napojeno na nejazykovou ideu (pattern/vzorec) "já"...co ji však tvoří? zřejmě neurčitá představa jednoty, pevnosti, stability, jádrovosti...tedy jakýsi trs neurčitých asociací, vlastností...

- když tedy říkám např. JÁ JSEM TĚLO, JÁ JSEM VE SVĚTĚ, JÁ EXISTUJI, myslím tím jednoduše obsah těchto vět a současně je to doprovázeno emocemi jistoty, víry, přesvědčení v pravdivost daných vět (jak vypadá emoce jistoty a přesvědčení v pravdivost daných vět? jde o pocit jistoty doprovázející myšlení smyslu/obsahu/významu věty TOTO JE PRAVDA - možná jde nakonec více o tuto myšlenku než o emoci)...obsah těchto vět tedy (podle předchozího odstavce) zní: "Něco pevného, trvalého a jednotného existuje..."...a současně dojde k procesu identifikace s některými doprovodnými stavy těla (které doprovází myšlení této věty) nebo se stavy těla, které jsou myšlením obsahu dané věty vyvolány, např. ve středu hrudi nebo mimických svalů, takže je myšleno: "Něco jednotného, což jsou právě tyto momentální vjemy těla, existuje..."...zde se - během myšlení této věty -  zapomíná, že dané stavy těla jsou velmi prchavé, pomíjivé...ale dochází u nich k integraci momentální jejich konfigurace a ke kontinuitě jejich změn (alespoň po dobu několika vteřin, pak může dojít k diskontinuitnímu skoku do jiné konfigurace)

- nelze zapomínat, že slovo "já" je primárně zvuk, ať už hlasitý nebo jen "tichý": i v případě pouhého myšlení slova "já" se chvějí hlasivky...tedy já je primárně chvěním hlasivek při vyslovení/pomyšlení slova-jména "já + aktivací hmatových vjemů těla, které s tímto slovem jsou už od dětství spojené, asi obvykle mimiky tváře a středu hrudi...

- když chci hodně najít onu údajnou entitu-věc-objekt-předmět, na níž má jméno-slovo-výraz "já" ukazovat-referovat-odkazovat-denotovat, může to být bodnutí či stlačení či hmatová aktivace plošky ve středu hrudi, spíše na jejím povrchu, na kůži a jemný tlak směrem dovnitř...je zajímavé, že to tam máme všichni, byť jsme se to takto přímo neučili (a když na sebe ukazujeme, ukazujeme rukou často právě na toto místo, byť neurčitě)...asi jde o zčásti biologicky vrozenou věc...plus mohou být jástvím primárně vzorce-souhra jistých mimických svalů kolem tváře, jisté mikrovýrazy či konkrétní pociťované škleby (byť obvykle nejsou vidět zvenčí, ale pociťujeme je)...naše sociální tvář je pro jáství samozřejmě velmi důležitá, včetně pohybů našich očí a včetně celého "body language", tedy "řeči těla": celkové koordinace našich tělesných údů...

- já může umocnit či iluzorně potvrdit svou iluzorní existenci sebe-reflexivní větou JÁ JSEM JÁ, což je však jen autoreference slova-jména "já" na sebe sama (nikoliv autoreference reálné entity "já", protože tato entita zřejmě neexistuje!), a touto větou se říká neurčitě-vágně "Něco jediného a stálého je něco jediného a stálého"...

- případně slovo já samozřejmě jednoduše referuje na tělo, tuto živou bytost, tento živý psychofyzický organismus, což je však samozřejmě do jisté míry koordinovaný a integrovaný sled-proud-tok mnoha neosobních procesů, mechanismů, reflexů apod.

- slovo "já" je jen slovo, jen lidský konstrukt, výtvor flexibilně použitelný na mnohé jevy v těle i na tělo samotné

- teď si vážně připadám jako neustálá změna mnoha odlišných atomizovaných stavů, procesů, událostí, dějů, jevů, pochodů...neustálý jejich proud a změna a nic víc...jenže tento proud vypadá zvenčí tak, jakoby ho řídil jeden racionální aktér, kontrolor a vládce, avšak nikdo takový tam patrně není: je to stejné jako v mraveništi, pluralita a tříšť mnoha stavů vytváří iluzi jednoho vládce/krále...změna těchto stavů je často skoková, velmi rychlá...stavy mechanicky navazují, je to jako řeka, jako rychlý potok...

- tvrzení, že v těle je racionální agent-kontrolor je spíše jen chybný - byť pochopitelný - úsudek než přímá zkušenost...

- je snad údajně stálé vědomí pravé hemisféry nepřehlušované jazykovou aktivitou levé hemisféry u mystiků oním trvalejším Já? ale není to spíš jen neosobní proces vnímání, poznávání (navíc nejazykový), neosobní funkce-mechanismus vnímání?

- dříve jsem myslel, že jáství je jakousi neosobní formou, škatulkou či funkcí/mechanismem, nyní spíše soudím, že jde o pouhé slovo spojené s identifikačním/ztotožňujícím se mechanismem (jde o akt specifického pojmenování, ukázání, "pokřtění", identifikace, odkazování na...zde na tělo) spouštějícím emoce (tedy stahy a napětí těla) důležitosti a významnosti, mající zdůraznit, zviditelnit, zvýraznit a učinit důležitým a významným něco, cokoliv, zde obvykle toto tělo, tento živý psychofyzický organismus - je to dobré evolučně pro přežití těla samozřejmě...

- tedy věta JÁ JSEM TĚLO říká "Toto tělo je něco důležitého, jednotného, trvalého, stálého..."...

- s pouhým pomyšlením slova "já" obvykle ihned asociativně něco naběhne, např. vjemy mimiky či středu hrudi, jakési pocity významu, důležitosti, smysluplnosti, tíže, váhy, závažnosti...je to tak učeno od dětství a je to tak zřejmě i biologicky výhodné...potom se nepravdivě zdá, že slovo-výraz-jméno "já" odkazuje-ukazuje-označuje-referuje na něco reálného, protože tyhle pocity reálné jistě jsou...

- je třeba zdůraznit pro jáství důležité hmatové vjemy rychlých pohybů/změn např. po povrchu hlavy, rychlých pohybů od temene k týlu, jen po týlu, napětí-stlačení-tlačení na spáncích apod.

- výraz "já" je asociován s důvěrně známým hmatovým pociťováním mimických svalů (zejména kolem úst) a jejich specifického výrazu + důvěrně známým pocitem ve středu hrudi (stlačení z povrchu kůže směrem asi jeden centimetr dovnitř) - proto iluze, že jsme, že skutečně existujeme a důvěrně se bezprostředně známe, klam, že jsme sami se sebou bezprostředně přímo obeznámeni

- plus je zde důvěrná znalost nejazykové ideje já jako vágní - přesto ale důvěrně známá - představa existující jednotné, jediné, stálé entity vágně - přesto pevně a trvale - spojená s tělem...mísí se v ní tedy něco nereálného (já) s něčím reálným (tělo, živý organismus), odtud síla klamu...

- přesto jakoby z já ještě cosi skrytého zůstávalo...co to je? myslím, že jenom neurčitost oné nejazykové ideje já, nevymezenost a tedy BEZHRANIČNOST, a proto iluzorní nekonečnost jejího obsahu-významu-smyslu..."já" je lidský konstrukt známý každému od dětství, navíc špatně definovaný, takže není divu, že klam působí tak silně...

- zdá se, jakoby z "já" ještě zůstávalo cosi "duchovního, nefyzického, netělesného": to je však jen onen nejazykový význam-myšlenka onoho slova-výrazu-jména "já"...

- onen neurčitý význam slova "já" je bezprostředně (zvyk, učení od raného dětství) asociovaný s nám známými pocity z mimiky, středu hrudi a pojmenovává navíc reálně existující tělo, takže iluze je potom už dokonalá...

- hraje zde bezpochyby roli gramatika jazyka, věty v první osobě čísla jednotného, věty typu JSEM TO JÁ, KDO TEĎ PRÁVĚ...atd., tedy ona údajná "perspektiva první osoby"...jde zde o jistou nedokonalou autoreferenci, kdy zvuk a význam věty a její doprovodné pocity referují na sebe navzájem (takže je to ve skutečnosti pouhá hetero-reference) a ještě na tělo, ve kterém se to celé odehrává...nejde ani tak o auto-referenci, jako spíše o komprimaci, integraci všeho do momentální jednotky/jednoty...vše se momentálně spojuje se vším, vše odkazuje na vše...tím vším je míněno to, co je momentálně přítomno ve vědomí + obsah oné věty a význam oné věty pronášené z údajné "perspektivy první osoby", tedy třeba věty JSEM TO JÁ, KDO TEĎ PRÁVĚ...ono už pouhé slovo-výraz-jméno "já" funguje na stejném principu...

- fascinující je nejvíce věta JÁ JSEM, JÁ EXISTUJI...zde se přisuzuje existence či bytí jaksi naprázdno, ale s jistotou, jaksi se to postuluje, klade, zdůrazňuje "napevno"...existence se přisuzuje vlastně abstraktní ideji "já" plus se to celé podpírá momentálními pocity mimiky + pocity na středu hrudi (ty jsou konkrétní a reálné, tak tomu dávají zdání reality) a plus to celé odkazuje k reálnému tělu

- vše to doprovází aureola jistoty, že je to pravda, pevné samozřejmé víry, že já existuje...ale je to celé jenom klam (asi)...

- já je primárně nikoliv pocit, ale primárně je to pojem-idea, nejazykový vzorec/pattern já, což je asociativní trs významů a referencí - slučuje v sobě vlastnosti jednoty, jedinosti, trvalosti, stálosti a odkazuje navíc k reálnému tělu a k reálným doprovodným pocitům ze středu hrudi, žaludku a z vjemů/pocitů mimiky, zejména kolem úst...