O MASOCHISMU A FYZICKÉ BOLESTI OBECNĚ

O MASOCHISMU A FYZICKÉ BOLESTI OBECNĚ

- masochismus je zajímavý jako možná strategie, jak dokonce silnou fyzickou bolest nevnímat jako negativum, ale s plusovým znaménkem...Náš mozek evidentně dokáže zázraky...Bolest může být úžasná, vzrušující, skvělá, intenzivní, energetizující...A nebo alespoň neutrálním, neškodným mechanismem bez hrůzostrašného významu či nesnesitelné hloubky...

- neurovědec Ramachandran ukazuje, že bolest je konstruktem našeho mozku, lze s ní různě manipulovat, mozek se někdy plete a dělá chyby...bolest není na nás nezávislý jev, je to fantom, který je součástí virtuální reality tvořené mozkem

- možná však někteří masochisté nemilují samu bolest, kterou jim sadista způsobuje, ale jen milují krutost a dominanci sadistů a vlastní submisivní postavení, ALE ZEJMÉNA možná milují slast sadisty, kterou mu způsobuje to, že sami trpí (jejich bolest tedy uspokojuje jeho sadistické potřeby)...Jejich bolest není tím, co je uspokojuje, uspokojuje je uspokojení sadistovo.

- Honza mě přivedl na to, že někteří masochisté mohou být opravdu VÁŽNĚ NEMOCNÍ, a dnešní sexuologie to zřejmě neví nebo minimálně moc neřeší: je možné, že mají rozpojený systém vyhledávání prožitku od systému prožívání prožitku. Někteří narkomani to mají stejně: jejich motivační systém je žene k droze, i když hned při jejím požití (ne až později!) velmi trpí. Někteří masochisté to mohou mít právě tak: jejich motivační systém je nutí k tomu chtít bolest, ač při ní opravdu velmi silně trpí (to strašně bolí! takže už to nechceš? ale ano, určitě chci, ale strašně moc to bolí!).

Případně někteří masochisté mohou mít chvilkové silné slasti během prožívání bolesti, ale ta se vůbec nemusí vyrovnat strasti, kterou jinak podstupují.

Případně další masochisté mohou mít slast pocházející jen ze systému motivace: slast satisfakce, slast uspokojení z toho, že se systému bažení po bolesti vyhovělo. Avšak samotná bolest jim může způsobovat extrémní problémy.

Tedy je třeba se zamyslet, pokud je někdo masochistou, zda je mu skutečně bolest příjemná - nebo alespoň víc příjemná než nepříjemná - nebo jestli sice při bolesti ukrutně trpí, ale potřebuje ji. Ve druhém případě je nemocný: jeho motivační systém ho žene do prožitkových pekel, má porouchaný mozek (naše motivační systémy nás obvykle vedou do prožitkových nebí a hodně daleko od prožitkových pekel, ale mozek se může porouchat a pak to může být naopak).

Někteří svatí byli často nemocní a velmi fyzicky trpěli, ale nevadilo jim to. Neurovědec Damasio ukazuje, že za bolest jsou odpovědné dva relativně nezávislé neurální systémy mozku, vývojově starší systém (odpovídá mu spíše fyzická bolest), a vývojově mladší systém mozku (může za utrpení, včetně utrpení mentálního, může za interpretaci či hodnocení bolesti). Lidé, co trpěli chronickou bolestí, podstoupili operaci, po které jim byl systém utrpení odstraněn, takže říkali, že je to sice bolí pořád stejně (fyzická bolest), ale nevadí to (absentuje utrpení, hodnocení situace jako negativní).

Dennett ukazuje, že obranou vůči bolesti může být disociace: oddělím se od traumatu (bolest mi nepatří, je ode mě oddělená) nebo oddělím "to druhé mé já" od sebe: trpí ono, já ne (to je extrémnější varianta, kdy se jakoby rozpadnu na dvě osoby, já jsem samozřejmě ta, která netrpí).

bolí bolest opravdu?

a pokud i bolí, je v bolení bolesti negativita? pokud ano, co znamená, že bolest je negativní???

my bolest jednoduše nechceme...je však opravdu vážný prožitkový důvod ji nechtít? je bolest skutečně peklem?