po rozsáhlých diskuzích rozsáhle inspirován Emotikona smile jedním moudrým člověkem Romanem jsem napsal:
používáš vlastně metodu kognitivního přerámování, přemalování hodnocení z minus na plus u strachu a dalších negativních emocí, tím se zeslabí naše strast, protože tím odstraníš náš strastný odpor vůči negativním emocím (už si tolik nemyslíme, že jsou negativní, tím náš odpor vůči nim klesá)
možná dokonce i samy negativní emoce nejsou už potom tolik negativní, když je přemalujeme na neutrální, zajímavé, krásné nebo dokonce skvělé a pozitivní, dokonce zajímavější a pestro-barevnější než emoce, které jsou za pozitivní považované obvykle...ty naopak degradujeme na šedivější a monotónnější, než se obvykle zdá (tím se zeslabí naše přílišná touha po nich a fixace na ně, touha, která je často strastná)
náš odpor vůči negativním emocím můžeme zmírnit také proti-jedem, tedy opakem odporu: láskou, přijetím, objetím, otevřeností, uvolněností proti uzavřenosti a sevřenosti...přijetí a láska jako protikladné síly k odporu strastný odpor umenší
i strastiplnost samotného odporu vůči negativním emocím lze dokonce zmírnit tím, že si přemalujeme prožitky odporu a napětí, sevření na cosi zajímavého, dobrodružného, krásného
svým hodnocením a jazykovým označením, souzením/posuzováním prožitků jimi tedy můžeme relativně volně manipulovat a zeslabovat jejich negativitu
naopak lze tak asi zesilovat i pozitivitu pozitivních zážitků: z krásných zážitků můžeme udělat přenádherné zážitky...
nebo, když už pozitivní zážitky nemáme, můžeme je přemalovat z plus na mínus: sex je vlastně k ničemu, peníze jsou pro povrchní lidi, zákusky nejsou zas až tak dobré atd...
tím můžeme zmenšovat naši často spalující a strastnou touhu po pozitivních zážitcích a emocích
obvykle přehnaně toužíme po plusových emocích a přehnaně odmítáme (silný odpor) minusové emoce
lékem může být jistá lhostejnost, přinášející stabilní klid a neochvějnost - po plusovém až zas tolik netoužím, minusové zas až tolik neodmítám...na plusovém bych měl vidět minus (abych po něm méně toužil) a na minusovém zase plus (abych ho méně odmítal a dokonce i trochu vítal a chtěl, či miloval!)
dovyrovnáním naší přirozené tendence hledat plus a bát se minus by bylo vyhledávat minusové a stranit se plusového, tedy jistá askeze, která přináší svobodu
za tímto vším však pořád vězí dualismus plusu a minusu, snaha mít klid, pokoj, mír, neochvějnost.....tedy touha po údajně plusovém klidu a odpor vůči údajně minusovému ne-klidu
až pomine touha zbavit se minus v jakékoliv podobě, až tedy zanikne sebemenší idea minus v čemkoliv, byť v tom, že za minus označím třeba můj odpor či napětí, teprve tehdy přijde stabilní a neochvějný klid, který však sám na sobě nebude lpět, protože mu bude zcela jedno, že je klidný, a PRÁVĚ PROTO bude věčným klidem - stabilním a neochvějným...a když se snad přece jen zachvěje, bude mu to jedno, protože chvění nebude vnímat jako něco minusového...
k tomu je však třeba, aby pominula jak idea minusu, tak i idea plusu - jsou totiž spojené...osvícený nevidí v ničem plus ani minus, nerozlišuje, vše je pro něho doslova STEJNÉ...rakovina a rýma a orgasmus a vyznamenání v práci a vyhazov z práce...naprosto stejné...pak nic neočekává, protože vše bude pořád takové, jaké už to je...věci jsou dále pestré, ba teď zřejmě ještě mnohem pestřejší, ale nic už není lepší nebo horší...
zde přichází svatá bezstarostná lhostejnost a dokonalá svoboda - netouží se už po plus a není odpor k minus, protože žádné plus a minus NENÍ, nezůstalo...
toto však předpokládá, že zde vůbec kdy nějaké prožívané minus (ve smyslu reálné strasti) bylo - že snad bylo produkované ideou minus
pokud zde žádné minus nikdy nebylo, není třeba ani nic odstraňovat
ty však dualismus plusu a minusu předpokládáš: tvůj dřívější stav plný strachu je horší než tvůj dnešní stav...dosáhl si tedy plusového stavu tím, že si vymazal ideu plusu a minusu...naplnil si svou biologickou potřebu štěstí tím, že si popřel ideu štěstí a s ní spojenou ideu neštěstí a tím své štěstí do jisté míry stabilizoval a své neštěstí do značné míry redukoval...
tvá touha po plusu a odpor k minusu přišli na to, že nejlépe dosáhnou cíle tak, že si řeknou, že žádné plus a minus není...
platí dualismus plusu a mínusu, ovšem plusu se nejsnáze dosáhne tak, že si řekneme, že dualismus plusu a minusu neplatí a je zde jen monismus, nebo že rozdíly mezi plusem a minusem nejsou zas až tak moc velké, takže "skoro" platí monismus...
je to jisté sebe-obelhávání, které je však nakonec účinné, a tedy pragmaticky velmi funkční: tato sebenaplňující předpověď v reálu skutečně vede k podstatnému umenšení minusu...
čím méně po umenšení minusu toužíme, tím méně minusu máme...čím méně chceme plusový klid a pokoj, tím více ho máme
a když netoužíme po plusu vůbec a neodmítáme minus vůbec, máme už paradoxně jenom plus...protože v nás není odpor, napětí, aby byly věci jinak, takže jsme v klidu a míru...
strast je v odmítání věcí, jak jsou, v odporu k stávajícímu, k přítomnosti (to je podstatou nudy, deprese, úzkosti, strachu, hněvu, zlosti, nenávisti)...slast je v přijímaní a lásce k věcem tak, jak jsou, v plném objetí přítomnosti...
nejlepší metodou tak zřejmě je popřít reálnost ideje plusu a minusu: tím zmizí touha po plusu a odpor vůči minusu a přijde pokoj, klid, tedy plus - a zmizí odpor, tedy minus...
jenže si to nelze takto zcela jednoduše říci, protože by to bylo motivováno zase jen naší touhou po plusu a odporem k minusu - musíme tomu skutečně věřit, pak je to nejúčinnější (i když i jen jako polo-víra to částečně může zabrat)
vlastně si ani nemusíme lhát, jen vůči plusu a minusu zvolíme třetí hodnotu, např. opravdové plus - a řekneme si, že běžné plus a minus jsou spojené a plodí nakonec minus, až když se jich zbavíme či je popřeme, přijde třetí hodnota, tedy stabilita, opravdové plus, kdy se všechny věci bez rozdílu přijímají a milují či plně akceptují jako stejné, stejně dobré, se stejnou kvalitou...
biologicky už v nás jistý dualismus plusu a minusu je, když ho však jazykem nezvětšujeme, ale naopak umenšujeme, či dokonce řekneme, že žádné plus a minus není, dosáhneme tak nejsnáze BIOLOGICKÉHO (tedy předem biologicky nastaveného!) plusu: neochvějného klidu a hlubokého míru...
uvědomíme si, že jazykové zdůrazňování minusu (ale i plusu, který plodí svůj opak: když něco označím za plusové, začnu se stranit a bát absence tohoto něčeho) biologické minus podstatně zesiluje
nejsnáze dosáhnu stabilního biologického plusu (klidu, míru a pokoje), když vše označím za plus: vše je dobré, velmi dobré - když si tohle řeknu, stane se tato lež pravdou, a pak už nebude lží...tedy vše BUDE dobré, když si řeknu, že vše už JE dobré...
nejlépe se zbavím minusu tak, když odstraním ze sebe ideu minusu a když dokonce vše biologicky přirozeně minusové označím za plusové, či dokonce za ještě plusovější než je přirozeně biologicky plusové!
pak přelstím parciální biologii přirozeného biologického minusu ve prospěch svého globálního biologického nastavení toužícího po plusu (pokoji, klidu a míru): když zmizí jazyková idea minusu a biologické minus bude přebarveno/přeznačeno/přerámováno na plus, bude vše viděno jako stejné, jako dokonale stejnoměrně plusové, pak zmizí můj strach a přijde má vysněná svoboda, tedy dosáhnu svého základního globálního biologického plusu!!! protože po svobodě a neochvějném klidu jsem jako po svých biologicky přirozených plusech vždy toužil...stejně jako jsem vždy odmítal strach jako své přirozené biologické minus...nyní strach zmizí a přijde láska, a když se občas strach přece jen objeví, nebude to (tolik) vadit, protože už nebude chápán minusově...
zlo zmizí tehdy, když v něm uvidím dobro...a pak už bude vše stejně dobré...nebo spíše skoro stejně, protože jistý biologický dualismus zůstane i potom, ale bude už mnohem slabší...
přijde svoboda - v ničem totiž nebude viděno zlo a problém, všude budou jen různé varianty najednou pestro-barevnějšího plusu - pestřejšího proto, že plus se rozšířilo i o kvality chápané dříve jako minusové...
tam, kde nic není zlé, zůstává jen biologické zlo (smrt, fyzická bolest) - jakmile však je s nimi počítáno a jsou přemalovány v jisté varianty plus, člověk na ně hledí s klidem, snad dokonce s radostí...idea minus zmizela, vše je jen plus
jak to udělat?
motivací je naše biologická přirozená touha po plusu - jakmile jednou rozpoznáme, že plusu nedosáhneme bez obejmutí minusu, obejmeme minus a prohlásíme ho za plus - a tím získáme věčné plus, protože se vše stane plusem
a nádavkem k tomu budeme mít dále podstatně méně biologického přirozeného minusu - a to biologické minus, co zbude, už nebude chápáno (tolik) jako minus...
můj hypotetický konečný osvícený stav však nesmí být uvědomován jako plusový, protože jinak se objeví obava z jeho ztráty, lidské myšlení si totiž hned vyrobí minus z představy jeho opaku - aby skutečně zmizela idea minusu, musí tedy ve skutečnosti zmizet i idea plusu...
až když je vše viděno jako stejné, nastane klid (biologické plus!)...ale lze vše vidět asi i jako plusové...když je plusové VŠE, myšlení si nedokáže udělat jeho negaci a vytvořit tak minus...VŠE je totiž plus...(negace ze všeho je nemožná, vše totiž zahrnuje doslova vše)
osvícený nesmí vnímat osvícení jako plusové a neosvícení jako minusové, jinak by se začal bát, že už osvícený nebude, že padne do minusového neosvíceného stavu... proto musí osvícený říci, že osvícení nic není, musí popřít dualitu mezi osvícením a neosvícením
osvícený musí vše vnímat jako stejně dobré, osvícený i neosvícený stav jsou stejně OK
problém tu však je:
osvícený neoznačuje nic jako minusové - proto je v plusu...jeho stav je však jasně jiný než stav neosvíceného, který věci označuje jako minus, a proto trpí
jednoduše dualita mezi osvíceným a neosvíceným existuje
ve chvíli, kdy si však osvícený uvědomí, že neosvícený stav je horší, může se začít bát, že o něj přijde
problém však zřejmě lze řešit:
dualita osvíceného vs. neosvíceného stavu je daná dualitou odlišných hodnocení-postojů ke světu
osvícený si uvědomí, že jeho stav je zcela v jeho rukou a nemusí se o něj tedy vůbec bát: uvědomí si, že vše záleží na jeho hodnocení věcí, hodnocení, které činí svobodně a vždy je svobodně dělat může...dokud bude svobodně vše hodnotit-označovat (mít k tomu postoj) jako plus, bude v pohodě
osvícený nyní vidí, že jeho stav závisí na jeho poznání, které je stabilní a nemůže mu ho nikdo vzít: prohlédl, že idea minusu vytváří minusovost (strastiplnost) neosvícení (samsáry), proto ji eliminoval a je díky tomu v plusu osvícení...
osvícený tedy uznává jediné minus, kterým je minus chybného hodnocení věcí (nevědomost), jenž pak vytváří všechno další minus (utrpení)...uznává tedy jediný dualismus, dualismus mezi věděním a nevěděním...jelikož vědění je plně v jeho rukou, nemusí se bát minusu nevědění, tedy toho, že by opět padl do chybného hodnocení reality jako minusové (které pak vytváří reálnou strast)
osvícený by však neměl asi lpět ani na dualitě mezi věděním a nevěděním - to už však nevím, jak tuto dualitu překonat Emotikona smile
jedině že by řekl, že ani odpor a strast samsáry (neosvícení) nijak nevadí, že by tedy popřel, že cokoliv kdy bylo problémem...ale to mi zní absurdně, byť ne až tak tolik: pokud jsou bolest a odpor, které jsou hodnoceny a viděny jako minusové, ve skutečnosti vždy plusové, pokud je plusové i jejich negativní hodnocení a negativní přístup k nim a ve skutečnosti plusové je i jejich vidění jakožto negativních, pak je vše dobré vždy a nutně...to je však názor poněkud podivný (řečeno mírně) Emotikona smile
Buddha sám však myslím některé duality nechával: říkal, že neosvícení (samsára/sansára) je utrpení (minus), že nevědění (minus) je příčinou tohoto minus utrpení samsáry a že nirvána je plus a její podstatou je poznání/vědění, a že nirvána je absence utrpení, tedy absence minusu...
osvícený pak uznává jediné minus: minus hodnocení čehokoliv jakožto minusového
vše ostatní je pro něho plusové
a jelikož toto jediné minus (tedy negativní hodnocení věcí samo) máme ve svých rukou - obzvláště když plně beze vší pochybnosti prohlédneme a prožijeme, procítíme, že je to jediný zdroj veškerého našeho utrpení - snadno se ho zbavíme, resp. samo po tomto poznání odpadne
osvícený nemusí být hlupák, takže ví, že už biologicky jsou zde jistá minus (fyzická bolest, stáří, umírání), a že sám sleduje globální biologické plus, tedy svoje stabilní štěstí, klid a pokoj
avšak ví, že vnímáním/hodnocením čehokoliv - včetně přirozeného biologického minus - jakožto minus nic nezíská, naopak vše jen mnohonásobně zhorší, takže to tak nedělá a jako minus toto biologické minus nehodnotí
raději vše označí jako plus - ale opravdu vše, protože kdyby za plus označil jen něco, bál by se, že o to přijde (když je plusem naopak všechno, nemůže o to přijít)
zbude mu tedy jediné minus: hodnotit něco jako minus
samozřejmě že bude mít dál i různá biologická přirozená minus, ale ta už nebudou tak silná, obzvláště, když je bude vnímat jako plus - jako zajímavá a vzrušující plus...
navíc zjistil, že biologická minus samozřejmě jsou minusová, ale mnohem méně, než když je tak i hodnotíme: to naše negativní hodnocení podstatně zvyšuje jejich negativitu
osvícený poznal sílu pozitivního hodnocení: když biologické minus označí za plus, stane se skutečně téměř plusem
a v té chvíli zmizel, protože mu zmizela touha po čemkoliv a naděje po čemkoliv do budoucna - vše je stejné nebo skoro stejné, tak o co se snažit? mezi rýmou a rakovinou není moc velký rozdíl...osvícený tak teď už totálně přijímá přítomnost, protože už nepotřebuje budoucnost, změnu a netouží po ni, nechce, aby to bylo jiné, než už to je, protože ani nevěří v to, že by to mohlo být jiné - ale potom samozřejmě ani změnu neodmítá, vše je totiž pořád stejné, ať už se to změní nebo ne, v jádru je to stejné...stejně (nebo téměř stejně) plusové...
zmizely plány, ambice, cíle do budoucnosti - takže se osvícený vlastně stal přítomností samotnou...
jediné minus: hodnotit něco jako minus - a toho se lze zbavit tím, že to prohlédneme a tedy dále neděláme
jediné nezbavitelné malé minus - biologické minus fyzické bolesti - a toho se lze zčásti zbavit jeho pozitivním pře-hodnocením na plus + přípravou na ně, vhledem, že vše je smrtelné a křehké...
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!